Tenhle kratkej vylet byl naplanovanej a zkoordinovanej odsud z Londyna a zasvecena byla cela siroka rodina a pribuzenstvo krome mamky, ktera byla presvedcena ze si na ni nikdo na jeji narozky ani nevzpomene. Po ne uplne vydarene navsteve v lete se mi to podarilo snad ted timhle trosku vykompenzovat protoze to opravdu necekala a byla dojata.

kolaz z leta

Covid necovid, prekrocili jsme behem dvou dni pet statnich hranic a zakotvili v severozapadnich Cechach.

Vypada to bourkove a prehankove ale teplo je a obcas vyleze i slunicko. Zatim jsme v azylu u taty a sbirame zazitky s aklimatizaci psa na volny prostor. Uz ve dvou pripadech se ukazalo ze ma sice tendence se nas drzet, ale zaroven nepohrdne prilezitosti rozsirit si hranice a jit na vyzvedy do neznama. Jedno setkani s domorodci zatim nedopadlo prilis pozitivne: maly chlapecek vencil sveho psa na voditku a Max (navolno) se je hrnul pozdravit a chapecek zahystercil “vemte si toho svyho psa ted hned!” po cemz nasledovala bleskova akce uchopeni psa za obojek a pripnuti voditka, seznamovaci konversace timto znemoznena, kluk v soku, nevim zda z nas, ze strachu o sveho psa, ze strachu z naseho psa nebo zda slo jen o reakci z prekvapeni.  Pak jeste pridal ” psi maji byt na voditku. Vsude! “a znel z toho hnev, strach a stisnenost. Nebyla zadna sance vstoupit do toho s vysvetlenim ze jde o neskodne stene. Zatimco ratlik v jeho naruci agresivne stekal a rval se ze sevreni ven a Max pokracoval v pokusech jit se s nim blizeji pozdravit.

Kazdy jsme se rozesli tedy svou cestou, my tri trochu sklesle.

Jak to tu tedy mate se psy?

Teda konkretne Sao Miguelu, nejvetsiho ze souostrovi. Stravila jsem tam s detmi tyden a predem je pripravovala na to ze jde o jejich narozeninovy darek tudiz ze letos zadna party ani dalsi darky nebudou, ze je obdaruji zazitky.

Jeste to porad zpracovavaji ale myslim ze se zadarilo.

Kdo se chce o ostrovech dozvedet neco vic at si je progoogli, cesky nebo anglicky, jak je komu libo, ja na ne narazila kombinaci uplne nahody a usilovneho hledani (jak uz to tak byva), kdyz jsem resila kam o prazdninach (kdo zije jako ja v Anglii vi ze deti skolou povinne maji porad nejake prazdniny – takze ted jsme uprostred Summer Termu a meli jsme tydenni half-term break, na ktery letecke spolecnosti vzdy spolehlive vysponuji ceny nahoru, ale to hrozne odbocuju). Nakonec jsem objevila servr kam lze zadat datumy a nechat si vyjet letenky KAMKOLIV, coz bylo docela zlomovy. Ti, kdo podobne stranky znaji muzou ted preskocit odstavec. Uz me unavovalo donekonecna naslepo zkouset destinace podle souradnic na zemekouli (dobre tak google maps) a dozvidat se ze na letenky zrovna tam nemam. Bylo mi jedno KAM (dobre tak ne uplne jedno ale chapete – research si clovek muze udelat az pak ale musi nejdriv dostat ten spravny impuls).

Continue reading →

Dominika znam pres Tinder. Uz na prvnim rande bylo jasny ze romanticky kompaktibilni nejsme ale spolecnyho jsme meli dost. A kdyz se zminil ze na zimu jede do jizni francie kde ma byt s krbem a bude podnikat pesi vylety do sousedniho Spanelska a na okolni hory nedalo se nepridat.

On odjel o par tydnu driv obytnou dodavkou a ja nasledovala jakmile propukly skolni prazdniny s dvema detma v zavesu a s jednim noclehem na pul cesty uprostred Francie. Vlastne to musely byt dva noclehy protoze jsem se zastavovala u kamaradky blogerky (a roxy tam zapomela den predem koupenou plysovou hracky huskyho z trajektu ktera byla pekelne draha a ona ji musela mit) :D

Kdyz jsem nasla adresu podle google maps v malem mestecku v uzke ulicce a zaparkovala, po zazvoneni na Dominikuv telefon se dlouho nic nedelo. Zacinala me obchazet hruza protoze jsem plan B nemela (ja toho cloveka vlastne neznam!) No a on se pozdeji priznal ze neveril ze opravdu prijedu. A nemel bzucak a bydlel hodne vysoko v takovym mestskym dome s pavlacema a okenicema a balkonama a bezel dolu a byl celej prekvapenej.

Byt byly vlastne dva spojeny byty s probouranou prickou, byl tam krb, vyhled na more, uzasne vysoky stropy a melo to opravdu sarm. Zabydleli jsme se obratem, Dominik tam mel pocitacovy hry pro syna Samuelova veku takze deti zabavil a vyborne uvaril.

Delali jsme vylety mym autem na kterych nechybelo dobrodruzstvi. V jenom vyslapu na vrcholek hor si prodelal slabou mrtvici a nic nam nerekl. Na piknik jsme nemeli jidlo a ani piti protoze jsme oba hrozne neorganizovani a pak dole u auta jsem nemohla najit klice od auta v celym batohu a po kapsach a uz hrozilo ze se budem vracet a hledat je po ceste v lesich a kamenitych cestach. Nakonec jsem je nasla. (ono nakonec vzdycky vsechno nejak dopadne zejo) Taky jsme si zajeli pres hranice do Andory a dali si ve Spanelsku sneky a prolezli opusteny vesnicky vysoko v horach.

Misty byla zledovatela silnice (black ice) vysoko v horach a serpentyny uzky a nebezpecny a mela jsem nahnano ale dobre nahnano jakoby s pocitem ze tohle je fajn. Myslim ze jsem tenkrat ani nemela zadnou pojistku na auto, proste zodpovednej rodic.

more bylo teply a pres den kdyz vylezlo slunicko to bylo na tricko s kratkym rukavem. Dali jsme si piknik s bagetou a vinem a syrem a vegetili na plazi. Vypadali jsme jak idylicka rodinka (nebejt toho ze deti neladily barevne – Dominik je Ir a tudiz blondak trochu do zrz) ale s detma byl uzasnej, diskutoval s nima jako s dospelyma a mel smysl pro humor.

Novej rok jsme oslavili koukanim na filmy a nekolika lahvemi cerveneho vina.

Uteklo to.

Jela bych zase.