Jsem se zasadila nevedomky svou pulrocni absenci na pozemku v zahradkarske kolonii. Kdyz jsem se tam tento vikend odvazila (v doprovodu kamarada) uzasla jsem nad tim jak priroda prevzala suverene zezlo a vykouzila neco ceho bych ani s vedomym usilim nebyla schopna.

Dvoumetrove vlci maky a slez, zidle pokacene a prorostle plazivkou s lepivejma kulickama, ke dverim do chatky jsem se musela prosekat. Asi to tak necham, raj pro vcely a cmelaky, ted uz stejne nic zasadit nestihnu ale sousede na me pohlizeli s velkou nelibosti ze svych uzkostne opecovavanych, pravidelne rozporcovanych kousku zeme. Zeme kterou jsme urvali z rukou developeru, a zatim ji porad hajime, jako komunita, i kdyz mame nakazano nesazet stromy a kere protoze ji muzeme kdykoliv ztratit. Stavi se divoce vsude kolem nas. Asi tak divoce jako ty moje vlci maky.

Tak doufejme ze me zatim nevyhodi, ze spravim zatejkajici strechu a na pristi rok zaradim vic pracovnich hodin na ‘farme’, kdyz uz jsem na ni cekala pres 10let. Nemohla jsem tenkrat tusit ze jednou skocim v baraku se zahradou…a ze deti vyrostou tak rychle, ze nutit je k pozemkovejm pracem bude nemozny. Porad je vidim jako miminka ktery s uzasem a nadsenim bori prsty do hliny a nachazi tu stonozku, onde zizalu a jsou ji bezmezne fascinovane. Kde jsou ty casy?!