Přestěhovali jsme se a začala jsem jezdit autem. Ráno vozím děti do školy/školky, jezdíme po návštěvách a výletech.

Kamarádka, zkušená matka a řidička mně varovala před nebezpečím naučit děti na jedení v autě – v momentě kdy zaklapnou bezpečnostní pásy řeknou si pak o haribo/crisps/snacks a podobně.  (Její známé dcera zemřela při autonehodě když jí zaskočilo sousto do krku). Takže mám na opěradlech předních sedaček přidělané chrániče/kapsy na knížky, hračky, a nově i malování. Sice už jsem odstraňovala fixku z Roxaniny tváře (objednala si u Samuela facepainting) a čmáranec od propisky z kožených, světle krémových sedaček ale co, je to staré auto!

Odměnou jsou mi chvíle řízení kdy vzadu na sedačkách slyším jedno dítě předčítat druhému, obě spolu diskutovat nad obrázky, ptát se a odpovídat, smát se, zpívat. Cesta do školy trvá kolem 15minut a dneska, asi dvě ulice před školou slyším Roxanu jak říká Samuelovi “Sami look!” (musela to několikrát zopakovat než získala jeho pozornost, protože taky maloval) a pak mu prezentuje své dílo. Nemohla jsem věřit detailům které tam za jízdy přes retardéry, všechno to brzdění, rozjíždění a zatáčení dostala! Teprve jí budou tři a Samuel ještě v pěti kreslil “hlavonožce” bez trupu (dost možná je dělá dodnes, nevím, protože postavy moc nemaluje).

Takže maminka alá Roxy a Samuelův obrázek? “That’s inside the rainbow. When you are inside, your dreams become true!”

So there you go.