Absolvovala jsem se Samuelovou třídou jako rodič-dobrovolník školní výlet. Byl to výlet krátký, půldenní, pěší, jen přes jednu ulici, kolem našeho bývalého bydliště, do Besson Community gardens.

Účelem tří návštěv/exkursí je naučit děti něco o přírodě, zahradničení, včelách, rybaření, nechat je rejpnout si do hlíny, namočit se v tůňce, proběhnout se v křoví, něco si vyrobit a pobesedovat si. Úžasný nápad! Moc jsem se těšila, to místo důvěrně znám, čtvrtek se mi hodil a Samuel se celý týden nemohl dočkat.

Nastal den D a děti vyfasovaly žluté hi-vi vestičky a pěkně ve dvojstupu dopochodovaly (za našeho neustálého popohánění a korigovaní útvaru) na (oplocený) pozemek zahrad. Po úvodním seznámení s tamními pracovníky dostaly možnost klást otázky a zárovň byly dotazovány a každá druhá ruka nahoře zaručovala výbuch smíchu. Už jsem se dlouho tak nepobavila. Učitelky už na to musí být asi zvyklé ale mně naprosto uchvacovaly jejich příběhy, jejích slovní zásoba, argumentace, mimika, intonace…. Já bych se do jejich tvářiček vpíjela celý den.

Čekala jsem že Samuel alespoň jednou zvedne ruku když přišla řeč na jeho oblíbené téma – hmyz, ale byl plně zaneprázdněn odlupujícím se lakem na dřevěném zpuchřelém piknikovém stole a jeho koncentrace šla plně tímto směrem po dobrých 15minut takže jsem přesvědčena že ani neposlouchal o čem je řeč. Kopat jsem do něj nemohla protože byl ode mně daleko.

Začla jsem chápat jeho učitelku která se mi už rok snaží opatrně sdělit že “je někdy obtížné pro něj dokončit zadaný úkol a že mu věci déle trvají”.

Nevím jaké distrakce má ve třídě ale tady, v rozkvetlé zahradě, jich bylo dost. Mravenci. Šnečci. Pavouci. Motýli. Včely.

Při druhé návštěvě byl asi v přítomějším stavu mysli protože na úvodní dotaz co v zahradách děláme a neděláme (cíleno na bezpečnost – jiné děti odpovídaly že se nestrkáme do rybníka, že nedráždíme včely atp) zvedl ruku a zahlásil “we don’t step on the flowers”

“Yes, we don’t, that’s right, and why?” dotazovala se zahradnice

“Because they’re beautiful and if we step on them no one else can see them!” pravil ten můj přeúžasný syn. Kam na tyhle věci chodí? Opravdu to myslel tak že krása se nemá zlovolně ničit, že povznáší ducha? On už ho moc povznášet myslím ani nepotřebuje…

Pak mně jěště překvapilo jak nepoznali žádnou zeleninu ani kytky (třeba rebarboru to ještě pochopim ale tulipán?) a po vysvětlení že to je “tulip” popojdem k dalšímu záhonku a tam je zase trs krásných různobarevných tulipánů. “A what is this?” Zkouší zahradník. Ticho. Pak jedno dítě ukáže na žlutý tupilán: “daffodil?”

Těším se na příště.