co máte doma vy?

Nekdy si pripadam ze jsem v cirkusu a ne uprostred sporadane harmonicke rodiny kde deti vyrustaji v inspirujicim a motivujicim prostredi. Manzel nedavno se synem v cirkusu skutecne byl ale mam podezreni ze vetsi dojem to zanechalo na nem samotnem. Prisli skoro v noci a mel oci na vrch hlavy, ze to co videl tomu by nikdy neveril ze je mozne, uchvatili ho akrobate, hazarderi, krotitele zvirat. Samuel si hral se sviticim blikajicim bazmekem a nerikal nic, za par minut usnul a druhej den uz to pro nej bylo pase. On je s timhle uzasnej. “Co jste dneska meli ve skole k obedu?” “nic”. Nemit obedy zaplaceny a nemit doma na lednicce vyveseny menu skutecne snad uverim ze myho syna nechali hladem. Daleko silnejsim zazitkem pro nej evidentne byl film Spiderman, ktery shledl v Bojisti za jednoho destiveho dne (pouze JEDNOU a je to pred vic jak tremi mesici!) protoze pavuciny a skakani mame na programu casto. Pokud jde o skoky z gauce na kreslo a nove z palandy na nasi postel, zustavam u napomenuti a vysvetlovani. Ale jak zareagovat kdyz vam ctyrlety syn vyskoci plavne z trimetrove drevene konstrukce uprostred parku na travnik? Dobehla jsem tam, ohledala zraneni (zadne zlomeniny, ani si nastesti nevyvrkl kotnik) a pri dotazovani proc neslezl dolu po zebriku jako ostatni deti, pravil “Ja jsem Spiderman, ja mam pavuciny!” to uz mi dosly argumenty. Slzy ulevy a zdeseni v ocich, nevedela jsem jestli ho bit neho libat. “Ty ale nejses Spiderman ty ses Samuel to nevis ze by sis mohl zlomit nohu a moc by to bolelo a volali by jsme doktora?” “…”. Ten samy den se o neco dal 5lety Samuel O. zabil padem z prolezacky ve skolce.

Aby byl Samuel zelezny muz si ovsem preji z uplne jineho duvodu nez z obavy o polamane spidermanovske kosticky. Nekolikrat denne se totiz zhrouti a propukne v plac a my si s F. jenom vymenime mnohoznacne pohledy. Duvody jsou malicherne. Horke jidlo. Studene jidlo. Roxy prvni zmackla tlacitko ve vytahu. Ja jsem se oblekla driv nez on. Nepovedlo se mu zavazat si tkanicku. Nebo jeste neco mnohem trivialnejsiho. Zadne prikori se mu nedeje, nikdo mu neublizuje a presto se sesype a trese se a je na nej zalostny pohled. Osvedcilo se poslat ho vybrecet do chodby, odkud po chvili vzlykani a stkani pribehne s nudli u nosu a ulicnickym usmevem. Ale porad to nechapeme.

To Roxy je z jineho testa. Te nevadi nic. Nic nebere jako ustrky, kdyz ji S. vezme hracku, odstrci ji, utece ji, kdyz upadne a uhodi se, proste se otrepe a jde dal. Neni z cukru. Je do nepohody. Cekame az vyroste a zacne se starsiho bratra zastavat a vybojovavat za nej bitvy. Hodne si jde za svym. Narozdil od bratra se nehrouti ale hlasite da najevo sve pozadavky, svou libost ci nelibost nad tim ci onym. Zatimco S. je litostivy ona je bud spokojena nebo ne ale projevi to a vetsinou i razne vyresi!

Hadi zena je, kdyz se rozhodne vykroutit z popruhu na kocarku. Muzu je jakkoliv silne utahnout ale stejne tam madam za chvili stoji a rozhlizi se, pripadne se skloni v golfkach az k zemi a osahava tocici se kolecka. Nezmar. Hands full. Zivel.

U Samuela s nastupem skoly pozorujeme s manzelem zmeny. Jsou to sice jen teprve tri tydny, ale zmeny jsou viditelne. Chodi tam rad, je vesely a stastny kdyz se s nim loucim, a kdyz se s nim odpoledne vitam. Uz jsem byla svedkem toho ze jine deti rano plakaly a vesely se na maminky a ucitelky se je snazily odtrhavat. Mela jsem jednu schuzku s ucitelkou kde mi rikala jaka pratelstvi Samuel navazal a ze si vede dobre. Je bystry a inteligentni, nekdy se ale rozhodne se neprojevovat a spise okoli pozoruje, hlucnych aktivit a davu se spise strani (coz mu nezazlivam…). Doma se najednou tvari tak nejak vic dospele, komunikuje s nami s nove nabytym sebevedomym a jeho vyraz jakoby rikal “ja tohle vsechno vim, to vy jeste nevite?”. Kdyz mu neco rikam, ctu nebo vypravim tak nezridka kvituje uslovim “presne tak” kde imituje moji intonaci. A v ocich ma sibalsky vyraz. Ale neskodne, mile sibalsky.

Nedavno jsem si k nemu prisedla a rikam “Same…” a na chvilku jsem se zamyslela. Zvazovala jsem jestli ho podrobit vyslechu o tom kdo ho ve skole strcil na topeni hned nebo az pozdeji, nebo jestli ho mam radsi obejmout a ujistit o sve nezmerne lasce a nekonecne podpore a nechat vyslech vyslechem. A on to v tom zvazneni a zamysleni pochopil a rika ” ze me mas rada?” A ja na to “presne tak!” a oba jsme se rozesmali.

Jindy prisel on ke mne: “ja te mam rada”

” ty me mas rad, ty ses kluk” ja na to

“a jak reknes?”

“jak reknu co?”…ja na to nechapave

“dekuju prece”

(nasledovalo vysvetleni ze za projevy lasky se nedekuje)

A dneska: jdeme ze skoly, jede napred na kolobezce. Jede rychle, o hodne napred. Je slunecne teple odpoledne. Dojdu ho s kocarkem, sedi pred barakem na obrubniku u travniku a pozoruje kanal. Z dalky vidim jak sedi klidne, ruce slozene na kolenech, jak je zaujaty a ‘content’. Boze co tam dela? rikam si. Smutni? Trucuje? Ceka na mne? Vsechno se zdalo nepravdepodobne.

Dojdu ho a on se na me obrati: “mami ty mouchy tancujou?” ….jdu bliz a nad kanalem krouzi hejno malych musek. “no, litaj dokola, ano” potvrdim neurcite. “a proc?” dozaduje se. “ze se radujou?” … “to asi spis ze je tam teplo nebo ze jim tam neco voni” tahnu ho odtamtud s pouzitim jemneho nasili.

Ale jak jsem byla rada ze tam nejake musky byly! Na chvilku mi hlavou totiz bleskla predstava toho jak muj syn zije ve ‘svem’ imaginarnim svete do ktereho ja budu mit limitovany nebo uplne odepreny pristup a ta predstava me na zlomek sekundy uplne ochromila.

Budem muset poridit domu ty rybicky. Nebo chameleona.

$$OBR479124$$