Day by day

Step by step

Ve ctvrtek (den 5)  to nakonec bylo fajn, prijela J. a vzala Samika na cely odpoledne do parku (BIG THANKS!) + udelala nakup a prinesla darky k nadchazejicim narozeninam (takze od vcera neni S. k utrzeni od Lega) a ja si mohla s malou zdrimnout coz bylo prijemny.

Nejdriv to vypadalo ze ho vubec nevypravim z domu, uz byl oblecenej a nesel nalakat ani na kolobezku ani na zmrzlinu a venku bylo tak nadherne! Sedel a brecel a ja se snazila dopatrat toho co chce: ‘Chces jit ven?’ ‘ne’ ‘chces zustat doma?’ ‘ne’ ‘budem si stavet/cist/….’ ‘ne!’ a porad usedave plakal. Nevedela jsem jestli ho za dvere s doprovodem vytlacit nasilim nebo celej den vzdat a poslat doprovod domu. Nekolikrat ze sebe mezi vzlyky vypravil ‘mami..’ a dal uz nic, jako by to bylo nesdelitelne, to co ho trapi. Bylo mi jasny, ze jakmile za nima zaklapnou dvere zapomene na maminku a bude se venovat mravencum, beruskam a ostatnim detem na hristi, jen jsem nevedela jak preklenout tenhle moment, chtelo se mi ho obejmout a plakat s nim. Ale podarilo se, nakonec mi jeste od vytahu vesele zamaval ‘Bye!’ a byli pryc. Kolem 5 odpoledne uz jsem byla na trni ale oba se navratili v poradku, veseli, a ja dostala report o tom jak byl vzornej, neujizdel na kolobezce, zastavoval tam kde mel, poslouchal, hral si s detma, komunikoval, jedl a pil. Protoze zrovna dorazil manzel, vystridaly se sluzby a sel se venovat male zatimco ja si sla stavet se S.domecky z Lega, pak jsem ho okoupala a sla uspavat. Trochu tuleni a povidani a pak uz jsem ho jen pozorovala jak spokojene oddychuje. Tiskla jsem jeho dlan, najednou tak velikou, v moji.

Nekolikrat v poslednich dnech me opravil ‘ja nejsem chlapecek, ja jsem bejby’ a nekolikrat napodoboval miminkovsky zvuky, dokonce si sel lehnout na prebalovani podlozku – samozrejme se tam nemohl vejit ale zkousel se tam vsemozne stocit. Chce najednou vic telesneho kontaktu, objimani. Kdyz jsme staveli ty domecky z Lega volal na me ‘mami pojd!’ a ja na na kolenou prilezla bliz. ‘pojd!’…jeste bliz..‘pojd!’ az jsem byla u nej a vrazili jsme do sebe hlavami a objali jsme se a se smichem svalili na zem.  

Obcas natahuje na plac kdyz jsme oba dva u miminka. Snazim se to delit tak aby jsme oba (ja i F.) travili umerne stejne casu se S. jako s miminkem, coz je mozny jedine diky tomu ze F. je dokonalej v peci o deti – okoupe, prebali, nosi, zpiva, vse s daleko s vetsim prehledem a klidem nez ja, ja bych pri kazdym ukniknuti prikladala hned prs ;-)

Zaroven ale je samostatnejsi, dneska rano snedl sam snidani (porridge), ani jsem ho nemusela pobizet k zasednuti ke stolu, proste jsem prostrela a zatimco si delala kafe a pripravovala se ze ho budu (jako tradicne) pri pohadkach lzici po lzici krmit, pustil se do toho mlcky sam, jen si vyzadal dzus.

 

V patek (den 6) jsme tedy byli vsichni tri oficialne poprve sami doma. Necitim se jeste na nejaky trajdani po venku, sice uz jsem pomerne fit (thanks god!) ale jeste to neni tak uplne ono. venku je zase mimoradne nadherny letni pocasi. Protoze je half-term (prazdniny), venku pobihaj a vejskaj sousedovic deti a hrozi ze je Samuel zaslechne – a taky ze jo: ‘mami ja chci ven!’ a hrne se k oknu. Kdybych si tam (rozumej pred barakem) aspon mela kam sednout, na chvili bych snad i vylezla, ale je to parkoviste a ‘rough’ jamajcatka (6 a 3) si (bez dozoru) hrajou v kroviskach za plotem s odpadky, sermujou klacky a delaj zavody na trikolkach kolem zaparkovanejch aut. ‘Friends!’ hulaka S. z okna a prepina na anglictinu. Nakonec se mi ho podari bez vetsich scen odlakat, dorazi on-line Tesco delivery az do kuchyne, tak pomaha vybalovat a pak varime.

Delame jsme kureci vyvar se spoustou zeleniny. Kraji priborakem a jde mu to. Jeho momentalne nejoblibenejsi slovo je ‘tendlecten‘ – ‘ja chci krajet tendlecten’ a ukazuje tu na porek, mrkev, petrzel. Vim ze tohle umi a delali jsme to uz mockrat, rad pri vareni pomaha. Ale ze mezi spoustou odrezku a slupek najde malou kosticku masoxu a bude vedet ze to neni odpadek, ale vec kterou je treba z alobalu pozorne vybalit a hodit do varici smesi – s tim me prekvapil (sokoval by bylo namiste).

Jako jindy kdyz se dohadujem jakou pohadku chce pustit a davam mu na vyber z dvd a on ze ‘pustit internet’…a ja ‘PROSIM?‘ ….‘tady, internet’ ukazuje mi jako nechapavemu decku na pocitac. Jako ano, obcas koukame na youtube ale kde prisel na slovo ‘internet‘??? kdyz se bavim o pocitaci s manzelem referuju o nem jako o ‘compjuteru’ – ‘babes, shall I leave the computer on?’ a kdyz neco hledame tak ‘I’ll google it’... No proste od nas to nema :) 

Zbytek dne jsme stravili na sofa u tv, ja stridava brala a odkladala miminko z a do moses basketu kousek ode mne. Rozmazlila jsem nas zmrzlinou, slanejma krekrama, ovocnym nealkoholickym sampanem (vybuch spuntu do stropu a dira v sadrokartonu byly highligtem dne, smali jsme se asi hodinu)  a pak bylo odpoledne a prisel Franklin, my uprostred bordelu – zmackane roztrhane noviny, drobky, kosticky lega a dvou jinejch stavebnic vsude – ale happy.

 

V sobotu (day 7) vzal F. Samuela na fotbal a ja sepisuju tenhle vycet. Stavila se tady midwife (druha navsteva doma po propusteni z nemocnice) – predchazel tomu telefonat kdy me vicemene sprdla ze uz dvakrat za mnou nekdo byl a v zaznamech je ‘no access’ coz znamena ze jsem nebyla doma nebo nam nefunguje zvonek. Rikam ji ze je to vyloucene, porad nekdo zvoni, delivery men, navstevy, jsme v nove budove, vse funguje, ja jsem porad doma. ‘Spis to nenasli ze?’ ptam se. ‘Ne to by tu bylo napsany jinak’, argumentuje. ‘No ja cekala celej ctvrtek, jak jsme byli domluveny a nikdo se neukazal, stejne bych ale nesla ven takze’ …. chci smirlive dodat ze se nezlobim a omluva je jaksi na jejich strane ale baba pokracuje ze at se dnes dostavim…blabla a ze nema jenom me a ja ze to teda ne, ze nikam nejdu, jen aby malou zvazili (maj ji brat vzorky krve z paticky na rozbory ale to snad pocka).Nakonec se vubec nedohodnem kdy jako jindy hodlaj prijit a vypada to ze dat vedet predem den nebo dokonce hodinu je pro ne nerealnej ukol. Franklin se smeje ale ja zurim. ‘Chapes to, pointa je ze oni jezdej na navstevy NASLEPO a pak se divej ze nikdo neni doma a na druhou stranu mi nejsou schopny rict KDY prijedou protoze nevedej kolik casu jim zaberou predchozi navstevy – snad musej mit nejakej SYSTEM, plan trasy, adresy, divat se do mapy…’ nakonec usoudim ze se nema cenu rozcilovat. Baba dorazi bez ohlaseni ale vola zvenku ze to nemuze najit a jestli je to ta sediva budova…Aha, there we go… Mala na odber krve ani nemrkla okem (behem kojeni nic nevnima), a z puvodnich 4000gr ‘spadla’ po tejdnu na 3965 (Samuelova porodni vaha, hehe). Vyplnili jsme potrebne papiry a nazdar.

Rano prisel F. s tematem skolky. Bavili jsme se o tom jak se S. meni a jak ho pozorujem pri ruznejch prilezitostech. On s nim casto chodi do softplaye a je svedkem toho jak S. navazuje kontakty a komunikuje s ostatnima detma. O jeho fyzicke kondicce a mrstnosti jsem uz psala takze to preskocim – proste tam hodinu lita tam a sem a vybira si vetsinou starsi deti ktere pak nasleduje. Vypravel mi jak se S. pridal k dvema starsim holcickam ale ty o jeho pritomnost moc nestaly a jedna mu to vysvetlovala, anglictinou s akcentem ze ani F. moc nerozumel a S. se tvaril jakoze rozumi ale slysel evidentne co chtel (tudiz to ze ho holky prijimaj do gangu) a usmival se jak slunicko. 

A pak na narozeninovy party stejne stary holcicky, byla chvile ze maminka se zeptala ‘do you want to play BLABLA*?’ (*ani Franklin nerozumel) a vsechny deti ‘YEEESSSS!!’ tak Samuel samozrejme taky ‘yes’ ale nevedel ktera bije. Pustili muziku a deti tancovali a pak se hudba zastavila a vsichi sebou placli na zem (S. jako posledni a evidentne mu to moc nedavalo smysl). V tech momentech je zrejmej v
li
v skolky. Hry ktery hrajou, pisnicky, slovni spojeni ktery pouzivaj (nase anglictina s F. ma jiste mezery). A ze by ho rad do skolky dal a jak to vypada, ze klidne zaplati…atp. Nam jeste zadny misto nepotvrdili, ackoliv od 3let ma narok na tech 15h tydne, mozna snad od zari, z zadne z peti skolek kam jsem dala prihlasky se jeste neozvali. meli by misto placene kdyz nemaji to statem dotovane? Tezko rict.Kazdopadne se ho neminim ‘vzdavat’ ted, bylo by to jako ze ho odstrkuju a nekdo jinej ho nahrazuje. Myslim ze bude lepsi doma chvili hospodarit ve trech. Stejne ze skolky pak pujde do skoly a pak do sveta a uz si ho nikdy neuziju. A vsechno tak strasne leti! Ne, nedam !!! :))))

6 thoughts on “Day by day

  1. sedmi June 5, 2010 / 8:21 pm

    spoon, zase díky :) můžu si trošičku udělat představu, co mě čeká. s tou školkou je to škoda, že S. nevzali dřív, teď bych taky asi ještě počkala. Držím dál palce :)

  2. M.Amar June 5, 2010 / 9:39 pm

    Nedávej! :-)

  3. Hanka June 5, 2010 / 10:11 pm

    Ja bych to taky nechala az na zari :-) Nejhorsi je, ze jsou ty deti nejroztomilejsi, kdyz maji vek do skolky… Aspon ja to tak vnimam. Moc na vas myslim a drzim palce, at to krasne zvladnete jak doposud.

  4. Žrádlo do koníka June 7, 2010 / 5:07 pm

    Člověk by neřekl, jak se druhé miminko podepíše na tom prvním…

  5. stpn June 7, 2010 / 8:43 pm

    no já se v tom nevyznám, ale líbí se mi to

  6. Eliza June 14, 2010 / 11:40 pm

    Když jsem začala dávat dcery do školky ( bylo jim 3+5) tak jsem vždy celou cestu ze školky do práce prořvala jak Amina. V práci si museli myslet že mi každý den někdo umřel. A trvalo to dost dlouho, dost dlouho, nežli jsem si zvykla. Ještě teď na to nerada vzpomínám, už nikdy to pak nebylo jako předtím.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s