26ho odpoledne jsme se synem odlétali z Londýna směr Praha, zatímco manžel sedl tentýž den do letadla směr Lagos (Nigérie). A zatímco on se dnes už navrací, nás čeká ještě několik dní v domovině.
Nejdřív jsme namířili na sever. Samuel spal ve vlaku cestou na letiště, během letu, během cesty autem z Prahy do Ústí. Přišlo mi to trochu podezřelý. K mamce jsme dorazili pozdě večer. Vzbudil se ale byl rozmrzelej, tak jsem ho uložila do peřin. V noci už mu sálalo čelíčko jako kamínka. Neměli jsme v domácnosti žádnej srážeč teploty ve formě sladkýho sirupu, zkoušela jsem mu rozmačkat čtvrtku paralenu do medu, to nepozřel, teploměr mu nešlo pod křídlo dát, málem jsme u toho brečeli oba. Nakonec zase usnul a druhej den ráno jsme jeli (pro jistotu) na pohotovost.
Děti co chodili do a z ordinance vypadaly všechny poměrně zdravé a veselé a ve mě se pomalu rozplývaly obavy o nepatřičnosti naší návštěvy, protože moje zafixovaná představa je, že na pohotovnost se chodí opravdu jen v krajním stavu nouze. Samuel se na mě věšel, stáčel se do klubíčka a ukládal si hlavičku na mé rameno v pokusu spát, byl nabalenej do toho nejteplejšího co jsme s sebou měli. Pořád se mi chtělo ho objímat a hladit.
Přísně vyhlížející postarší sestřička nás konečně vyzvala zvoláním "DALŠÍ!" ke vstupu do ordinace. Tam seděl postarší, přísně vyhlížející doktor. Hodlala jsem usednout na židli proti němu jak je v UK zvykem, ale odkázal mě na jinou, u stěny, v bezpečné vzdálenosti od jeho stolu. "Tak co pro vás můžeme udělat?" otázal se konverzačním tónem. I popsala jsem včerejší den co nejvěrněji jsem mohla. Přestože mě V. nabádal ať neříkám že jsem mu nedokázala změřit teplotu (řekni že měl 39), nakonec jsem řekla pravdu a nic než pravdu. Kašle, ale jenom trochu, občas mívá nudli, ale teplota mě vyděsila, taky moc nejí (a nevylučuje)…. Doktor mě požádal ať ho vysvlékl, poslechl si jak dýchá. Prsa, záda. Samuel stál vzpřímeně a dýchal zhluboka. Jen zakašlat na požádání mu nešlo. Pak se mu hodlal pan doktor s velkou špachtlí podívat do krku a to už se chlapečkovi nelíbilo. Sestříčka přiskočila a zpevna ho chytla do kleští "držte mu vzadu ruce" houkla ne mě. To už plakal na celé kolo a já s ním.
Pak jsem absolvovala přednášku o nezodpovědnosti, o nepřipravenosti, o tom jak jako matka mám nějaké léky pro něj mít a jak mu mám být schopná změřit teplotu a takovým profesorsky přísným tónem pokračoval a nakládal to na mě, já nestačila vůbec vysvětlit že jsme strávili celý včerejšek na cestách a že jsem k cestě do lékárny opravdu neměla příležitost. Oblékala jsem dítě a slzy se mi koulely po tváři. Dozvěděla jsem se pouze že má zardudlej krk, že je to zřejmě nějaká infekce. Teplotu mu měřit nehodlali. Léky mám nakoupit v lékárně. Co? To mi tam poradí. Je to na antibiotika? Zatím ne. Odcházím a ptám se co jsem dlužná. Nic, my jsme to nepsali, udělá na mě nečekaně spřízněněckej kukuč sestra.
Vycházím ven a můj doprovod vidí můj zničenej výraz a pomyslí si: A jéje,prasečí chřipka, nebo ještě něco horšího. Zřejmě nás rovnou někde hospitalizujou…. "Tak jak?" ptá se s obavami. Já jen kroutím hlavou a hrnu se k autu. Namíříme si to do lékárny ale je zavřená. Nemocnice nenemocnice, jsou svátky. Uspějeme v nějakém super či hypermarketu cestou domů, kam jsme ostatně mohli jet rovnou. V lékárně je sympatická paní magistra, nakupuji sirupy proti horečce, na odkašlávání, čajíčky a ještě spoustu kosmetiky a jinejch věcí, jen z čirý radosti že můžu. Všechno voní, je to tam teplé, barevné a veselé.
Jedeme domů a následující týden strávíme v posteli (ehm, na rozkládacím gauči) u televize. Skoro se nepřevlíkáme z pyžama. Mamka má na sídlišti panelákovej 3+1, ale v mým bejvalým pokojíčku je úzká válenda a na tu už se spolu nevejdeme. Tak zabíráme obejvák. Že by spal v jiným pokoji než já je nemyslitelné, ostatně po celou dobu se ode mně neodtrhl, nemohla jsem ani na záchod, i pár kroků do kuchyně byl problém, okamžitě plačtivý mamíííí a vztažený paže. Nosit, nosit, chovat. 15ti kilový miminko.
Když se mu udělalo líp a začal mít doma roupy, vypravili jsme se s ním s mamkou do města. Nechtěl chodit, vzala jsem ho do náruče a netrvalo ani 20min a usnul. Byly jsme v centru a šly kolem obchodu s kočárky. V Londýně mám dva ale tahat do Čech letní golfky se mi nechtělo. Zajdem se tam kouknout, navrhuju. A o pár minut později ho pokládám do nejlevnějšího kočárku co tam byl vystavenej a prodavačka mi z něj odstřihuje cenovku :))) Sice je mu tak tak, jak na váhu tak na dýlku, ale on ještě poslouží. Nebyl drahej, byla na něj sleva, líbil se mi a nemusela jsem ho skládat. Je sportovní. Krásně se polohuje až do horizontální polohy. Akorat se v ní Samuelovo nohy klimbaly par cm pod podnožkou…
Po Novým Roce onemocněla pro změnu mamka tak jsme se nechali bráchou převýzt na Sázavu. Hned po příjezdu se Samuel otřepal a nabral svou původní energii a lítal po kuchyni, zatopili jsme, uklidili a najednou byl úplně v pohodě, samostatnej, spokojenej, můžu být z dohledu a neprodadá panice, prostě je zpátky ve vlastní kůži.
Udělali jsme pár návštěv, procházek, brácha je ode dneška zpátky v práci tak tu budem pár dní hospodařit sami, pak nás čeká Praha a návrat domů.
$$OBR430447$$
$$OBR430517$$
$$OBR430448$$
$$OBR430450$$
$$OBR430451$$
$$OBR430452$$
$$OBR430453$$
$$OBR430454$$
spoon and other things 
cítila bych se na té pohotovosti úplně stejně! pořád je tu všechno tak zkostnatělé, lidi se sebou často neumí jednat jako rovný s rovným, ale mají potřebu ukazovat, že jsou lepší a mají pravdu. fajn, že je Sam zase jako řípa!:)
ať už se vás zdraví drží a na dr. se vykašli, já mám doma obr krabici se sirupy, protože naše dr. vždycky řekne paralen a calcium chloratum, což bych si nenaordinovala ani sobě…Hezké, že jste chytili sníh!
Hezký fotky… vždycky máš hezký fotky:))) a co brácha????? ptám se spiklenecky :)
Ten vzduch při cestě letadlem na Sama asi udělal svý. Ale že jste si museli jet takovou dálku zastonat, to je osud. Kdyby to jeden věděl…..Alespoň to bílo, že si to užil.
ty jo, já snad neznám nikoho, kdo by měl z pohotovosti dobrý nebo alespoň neutrální zážitek… taky nesnáším, když se ke mně v momentu, kdy jsem oslabená, chovají jako bych byla slabomyslná a nesvéprávná :( hlavně, že je Sam už ok…
sedmi, me fakt prislo nedulezity jestli ma 37,8 nebo 38,2 protoze jsem proste vedela ze vysokou teplotu ma a mela jsem o nej strach. Kdyz si ten teplomer odmital dat budu mu lamat kridlo? S tema doktorama je v UK asi druhej extrem: usmivaj se, ptaj se jak se malej jmenuje, rozplyvaj se, ale aby ti prakticky a realne pomohli se leckdy nedockas.. otazkou zustava co je lepsi, jestli lidskost a zdvorilost nebo profesionalita. Ja se utesuju ze kdyby mu fakt neco bylo tak to ten chlap poznal.
co by mu bylo, pocestovní horečka a zaražený prdy matko:)-škoda že emůže čaj s medem a citronem a RUMEM, jako já, to by mu pomohlo nejvíctak čus
Ale tak by se lékařCHOVAT NEMĚL!!!!NIKDY!Proto jezdím ze Severních Čech k pediatrovi až do Prahy,kde nás uvítá milá sestřička s uzasnou lékarkou.Kdybys neco potrebovala-dam Ti na ni kontakt-rada :)).Btw.-ja Te nechci stresovat,ale na pohotovosti jsou mastickari a ranhojici.Nase doktorka mi vzdy rika-musi hodne pit,pokud dite komunikuje a pije,nemusi to byt vazne.Mam podobnou zkusenost z pohotovosti,kdy Daniele bylo 10mesicu a nas servala doktorka,ze ji kvuli zvysene teplote budime."To nevite,ze je zvysena srdecni frekvence pri teplote?"-jecela na nas…Jsem moc rada,ze jsem tam tenkrat byla s Tomasem.V Praze se proste lekari chovaji jinak..viz moje nemocnicni story s Tomaskem v cervenci.Spoon,kdybys potrebovala cokoliv,napis vzkaz :).
Na pohotovosti bohužel bývají často "příjemní". Vlastně je rušíš, že jo? Jak píše sedmi, občas si taky přijdu jako slabomyslná. Když byl M. malinkej, vypadl mi ze sedačky, naštěstí se nic nestalo, ale jeli jsme na pohotovost. Doktor mě seřval, co jsem to za matku. Já sama na sebe naštvaná, že se to stalo a on mi přidal. Přišla jsem si jako nejhorší máma na světě. Když jsme tam šli druhý den na kontrolu, byl tam doktor jiný, příjemný, ještě vtipkoval. Tak nevím, jestli jsou v normální pracovní době doktoři nastaveni do jiného modu než při pohotovosti?Hlavně, že je Samuelovi lépe. Nepříjemného doktora holt hodit za hlavu. I když takhle by to fakt být nemělo!
Stpn: čajíčky s citronem a medem měl, ale bez rumu :) Cheo: kdybych měla na výběr, jedu ke svýmu milýmu a hodnýmu ex-obvoďákovi do Bráníka, i tady na Sázavě mám kam jít ke známý dětský pediatričce v Ledči – ale v Ústí ta pohotovost byla nejblíž a možná jediná, bylo mezi svátky.Val: asi jsem byla jako těhule trochu přecitlivělá, ale on S. ještě nikdy nebyl nemocnej, nikdy neměl antibiotika ani vysoký teploty a nikdy jsme nebyli na pohotovosti…taxem to trochu prožívala .) Už je fit!
spoon: Na přecitlivost máš nárok. Já těhule nejsem a jak se jedná o děti, jsem přecitlivělost sama. Hele, ale nakonec dobře, že ses z toho vypsala ;)
:-) Spoon ja si myslim,ze nejsi precitlivela.Nekdo kroutit nasim detem ruce a zachazet s nimi jako zmineny"doktor" na pohotovosti,taky by se mi to nelibilo.
To je dobre, ze uz je Sam zdravy. A to detatko v krabici je nadherny :)
mala technickatreba se muze hodit pro priste – nase deti nesnasely mereni teploty v podpazi, prekvapive se ale nechaly bez potizi zmerit v zadecku. Ja to tam rychle, jen je potreba od vysledne hodnoty odecist pet dilecku /pokud nameris 39,0 tak ma ve skutecnosti jen 38,5/. Na horecku taky zabiraji homeopatika, ale pokud nemas k dispozici nic a dite ma horecku a nema studene nozicky, srazej horecku vlaznou sprchou, nebo ochlazovanim tepny v trisle /led do pytliku a to cele do uterky/, pripadne tvaroh ci ocet do ponozek. Studeny zabal na cele telo je prilis sok,ale tyhle dilci metody nam zabiraji dobre. A pak taky dite chovat nahe na svem nahem hrudniku – zeny tam pry maji nejake termoregulacni centrum a jsou schopne tim kontaktem kuze na kuzi teplotu snizit. Ja to nezkousela, kamaradka ano a pry ji to fungovalo. Snad to nebudete potrebovat, ale kdyby jo, tak to muzes vyzkouset.
anito dik, to je uzasny! Octovy ponozky a maceni predlokti si pamatuju z detstvi. Na zabal jsem se urcitou chvili uz chystala ale nakonec zustalo u toho chovani a tisknuti na telo (i kdyz pres pyzamo) :)