Samota v Praze a závěje na Sázavě
Po Novém Roce jsem se přesunula ze severu Čech na Vysočinu, s úmyslem strávit pár dní blízko přírodě, naplnit je vycházkami a pobytem na čerstvém vzduchu. Samuel už byl zdravý jako rybička, nekašlal a nebylo mu zapotřebí během dne stopadesátkrát utřít nos. Projevil však pozoruhodnou nechuť k výletům ven. Ať už jsem ho lákala a motivovala jakkoliv, ať byl navlečený do toho nejteplejšího, ať jsme byli venku sebekratší chvíli, těch fotek kde má rozjásanou tvář se mi podařilo ulovit tolik že se by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Po pár minutách začal "mokrýýý" a "studenýýý" a aniž by si na sníh šáhl, oklepával hystericky rukavice.
Na bobech jsme vyrazili jednou a cestou zpátky od lesa chtěl nést v náručí. Vysvětlovala jsem trpělivě a dokola že buď půjde po svých nebo ho povezu, že jiná možnost není (těch pár natřásavých jízd dolů ze svahu a cest nahoru na svah s bobama a dítětem v nárucí mi stačilo), a když už se nedalo jinak prostě jsem ho na boby (vypolstrované dekou) umístila a vkleče jako modlícího se (byl schopnej sebou plácnout na zem na sníh a trucovat) vezla přes protesty a pláč domů. Od tý doby na otázku "jdem ven?" odpovídal výrazným "NE!"
Párkrát jsem ho ještě na vyvětrání venku přemluvila ale rámcově to šlo do minut. Takže většinu času tady jsme strávili indoors – v kuchyni, Samuel na gauči u TV (český televizní pohádky, když nebyly tak něco z bohaté zásoby bratrových dvd – Ice Age, Madagaskar, Jen počkej zajíci a podobně) a já na internetu.
$$OBR431063$$
$$OBR431064$$
$$OBR431065$$
Ve čtvrtek večer jsem se přesunula do Prahy, měla jsem tam naplánovanejch pár srazů a v sobotu odlet zpátky domů. Byl už nějakej sníh ale takovej jako poprašek…žádná kalamita. Dorazili jsme nějak mezi sedmou a osmou, vyšplhali sedm pater, pustili elektrickej přímotop v půdní vestavbičce, brácha odjel a my se S. se vypravili do nákupního centra Nový Smíchov počkat až se nám byteček zahřeje. Kolem devátý už moc dětí v McDonaldu nebylo, ale nám mělo pak být dopřáno stávit tam ještě mnoho a mnoho dalších hodin které byly jedinými kdy se S. opravdu vyřádil. Je tam sice jednohuchá skluzavka s žebříkem a prolejzačkou, ale jemu stačí mít pár dětí kolem sebe, které jsou ochotné k nějaké interakcí, blbostem, honění, tancování, hře – a je nejšťastnější dítě a je ochotnej tam lítat celý hodiny bez zastavení.
Vyšplhali jsme to zase nahoru na půdu (S. pokaždý statečně sám, až jsem se divila) a chystali se jít spát. Je to tam malinký ale teplo ještě úplně nebylo, asi to chvíli potrvá, nechám radiátor běžet přes noc, rozhodla jsem se. Prostor asi 5x5m, rozložený nízký gauč, kousek kuchyňské linky, skříň a (studený) koutek se sprchou a záchodem. Náš sbalený kufr. Všechno prázdné, čisté, tiché. Oba byty pod námi zřejmě prázdné, z okna výhled na zasněžené střechy. Samuel byl ochotný zalýzt pod peřinu a dlouho jsme četli pohádky, nakoupila jsem spoustu nových knížek. Žádná TV, počítač, internet, nebylo ani komu zavolat nebo natextovat. Docela prazvláštní a nový pocit, nikoliv však nepříjemný.
$$OBR431066$$
Během dalšího dne jsem projela svůj telefonní seznam ještě několikrát ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď na otázku kdo by byl vhodný pro návštěvu (takovou tu "…a můžeme u vás zůstat? my vlastně nemáme kam jít a co dělat a hodila by se nám společnost a prosímtě nesnesl bys mi těch sedm pater kufr? a potřebuju pak hodit na letiště…), takže jsme i většinu pátku strávili v nákupním centru NS (po jedné, zdařené a druhé, zrušené, schůzce). Ten den už bylo sněhu víc, a spolu s jeho výškou rostly mé obavy o realitu našeho odletu.
$$OBR431067$$
$$OBR431068$$
V sobotu opet NS, známý co slíbil že zavolá ráno nezavolal ani večer. Všechny obchody a atrakce prochozené, v dětském koutku žádné děti nebyly, přicházela akorát jedna holčička, zkusmo jsem se optala zda-li ho tam můžu nechat že bych si skočila dolů k holiči. Kolik mu je? ptá se otrávená slečna, jedna z dvou. Dva a půl, a vím že prohrávám. Tady je to až od tří, musíte tu s ním zůstat. Kdyby veděli jak by si rád a sám hrál. Táhnu ho pryč a on nabírá na pláč. Už jsem tam byla kdysi, i když tam zůstanu s ním musím zaplatit a nechat se jima pozorovat. Ne, díky. Táhnu ho do kavárny, slibuju čokoládovej koblih, dávám si laté který mi vzápětí vylévá. Ze zoufalství se rozhodnu vzít ho do kina, koupím lístky na dětský film ale musíme čekat a to se mu nelíbí, popcorn nezabírá na dlouho. Zalejzáme do jinýho sálu na českej film, jsme tam asi 10minut a začíná děj komentovat, tiše se plížíme ven. Nemůžu se dočkat odpoledne, opět McD, mezitím pouťový autíčka a objednávám telefonem taxi na letiště. Slečna je ochotná ale nemůže mi říct jak dlouho tam cesta potrvá a já nemám tušení. Dávám nám rezervu. 16.30. Vracíme se domů, opět 7pater, nahříváme boty na topení, likvidujem poslední rohlíky a pribiňáky, na chvíli se natáhnem (I wish – S. mi skáče po hlavě). Ve 4 zamykám, vše vypínám a začínáme sestup dolů. Je to přesně ten čas kdy S. začíná bejt protivnej protože po obědě nespal. Vlastně žádnej oběd ani nebyl. Takže deset schodů dolů s kufrem, deset nahoru pro dítě, deset dolů. A zase a zase. Pokaždý těch deset co jdu s kufrem Samuel brečí. Dostanem se dolů, hodíme klíče do schránky a poněkud bezprizorní čekáme na taxi.
Přijíždí, parkuje a čeká. Já popocházím po chodníku a snažím se upoutat jeho pozornost. Přes hluboké závěje rozježděného sněhu to s kufrem a S. nezvládnu. Nakonec vyhlédne z okýnka "to je pro vás?" "Ruzyně?" odpovídám "no to já nevím kam jedete" odvětí a mě dojdou argumenty. Objednala jsem si ho na konkrétní cestu tak snad by mohl tušit…mám se snad legitimovat? Nakonec vylézá a bručí a táhne můj kufr. Samuel v autě okamžitě usíná. Taxikář mě odváží na špatný terminál, odevzdám mu 490,- Kč a táhnu spící dítě na rameni a kufr za sebou a baťoh na zádech a mám před sebou asi kilák. Zajímavý že na Ruzyni jsou troleje na kufry strašně těžko k nalezení. Nakonec jsem jeden našla pod jezdícím schodišťem (někdo přehlíd výtah lol).
Ještě několik výtek bych zformulovala, přes všeobecně známou absurdní předraženost všeho po fakt že tam v prostoru před check-inem nepovažujou za nutný nic hlásit rozhlasem. To už je každý zapadlý vlakový nádraží lepší, nic vám neujede. Tady je nutné jak ovce stát v houfu před informační tabulí (v některých případech hodiny) než se objeví informace o čísle předpážky která odbavuje nebo informace méně příjemná o zpoždění nebo zrušení letu. Lidé kteří stojí jako ovce se pak ve zlomku vteřiny změní v dravce v boji o místo ve frontě na tu správnou přepážku.
V mém případě těch stád a front bylo několik a nešlo se jim vyhnout. To vše s těžknoucím břichem a se synem který netoužil po ničem jiném než běhat po hale, tlačit vozík různými směry, lézt po mě a hrát všelijaké povedené hry. Odbavování mělo začít v 18:55 a ještě v 19:20 tam u našeho letu nebylo žádné info. Lidé už vytvořili frontu u přepážek které se domnívali že budou ty správné easyjeťácké, a já se do ní zařadila. Mám čekat tady nebo před tabulí že? Kdyžtak se přemístím. Na informacích už jsem byla asi před hod
in
ou, tam už nejdu, řekli mi že maj před sebou na počítači tu samou tabuli co visí támhle. V osm přišl nějakej zřízenec a prohodil pro sebe před davem "čekáte tady zbytečně, let byl zrušenej". Lidi vytřeštili oči a já na chvíli vážně věřila že jde o nemístný žert. Nakonec to ale řekl i anglicky (co na tom že ho slyšelo jen prvních pět lidí vepředu fronty) a poinformoval že buď tady nebo támhle bude možný přebookovat let. To ´tamhle´bylo dost neurčité tak jsem zůstala kde jsem byla a z očí se mi začaly řinout slzy když mi docházelo že den není zdaleka u konce (narozdíl od mých financí).
Teď to hodně hodně zkrátím. Hodně čekání a trochu stresu. Hodně únavy a hodně zklamání. Několik telefonátů a smsek s rodinou. A jako výsledek v 10.30 nasedání do auta a v 0.30 příjezd zpět na sázavu. Dálnice plná sněhu, pluhy, riskující řidiči. Totální vyčerpání nás všech třech.
Chudáka bráchu čeká další cesta s náma na Ruzyni 13ho, tentokrát doufám už (nadlouho) poslední.
A jak to tady vypadá?
$$OBR431069$$
$$OBR431070$$
$$OBR431071$$
$$OBR431072$$
$$OBR431073$$
$$OBR431106$$
$$OBR431107$$
$$OBR431091$$
spoon and other things 
Uff…..tak zitra odlette !
Mrzí mě že to nevyšlo, malá by si se S. zvládla i hrát, už jí zajímaj jiný děti. Tak doufám že jindy. Krásný fotky, jako vždy :)
Uff, to je síla, přístě už bych jezdila všude raději s manželem, obvzlášť, jestli se rozmnožíte. Ty schody s břichem, kufrem, dítětem.. hrůza.. a ještě to unavné prodloužení útrap celého dne, to je ideální situace na to se v slzách vyčerpaná zhroutit:-( Já bych do takové anabáze asi sama nešla, jen kdyby to bylo hooodně nezbytné.
tuhle situaci znam i se dvema malejma detma. des bes. skoda, zes nezavolala, ja bych si na tebe bejvala cas udelala. tak hlavne at jste vsichni v poradku. moc vas zdravim.
pájo vy jste furt v čr? wow to jsem nevěděla..Bos: jo, na každou věc se dá nahlížet z ruzných hledisek. Pro někoho můžu bejt krajně nezodpovědná ženská která zbytečně hazarduje se životem svýho nenarozenýho dítěte, pro někoho někdo kdo měl prostě smůlu že mu neletělo letadlo, nic víc. Kufr má kolečka, dítě může šlapat po svejch, je možný odpočívat, prosit o pomoc kolemjdoucí, předbíhat ve frontách atp atp.
Nemyslím, že bys byla nezodpovědná. Ono to někdy ani jinak udělat nejde. Navíc, když ti počasí nenahrává. To neovlivníš, stejně tak zrušené lety. A nikam nevyrazit bez manžela, jen proto že očekávám, že by se třeba mohlo něco stát, to si neumím prakticky představit.Tak hlavně doleťte dobře. Ten sníh je krásný, ale dal nám co? Já osobně jsem ráda, že už bydlíme :)
Val: diky! Se Samuelem v brise jsem letela do Prahy sama v 8mym mesici a naprosta pohoda. Ted jsem chtela videt rodice, nechtela jsem byt pres svatky sama, ze manzel pojede domu bylo davno domluvene a stejne po nem nemuzu chtit aby se mnou byl 24/7. No nic, vyrazim ted na letiste podruhy a budu doufat v hladky prubeh :))
Já si teda nemyslím, že bys byla nezodpovědná! Těhotná jsem nikdy nebyla, ale zastávám názor, že to není nemoc, tudíž některý situace se musí zvládnout a pochybuju, že se dá na devět měsíců izolovat od světa a všech stresů. A i kdyby, je to podle mě ještě horší. Domnívám se, že je zcela logický bejt na Vánoce s rodinou, když manžel letěl do Nigérie a Ty bys zůstala v Londýně sama se Samem. A valkil má pravdu, že počasí, bohužel, ovlivnit nejde.
[7]Fajn, beru zpět, je normální pro těhotnou chodit 7 pater s těžkými zavazadly a unaveným dítětem aj. dané peripetie, o nic nejde, ne? Nemyslela jsem přímo, že jsi nezodpovědná, tos napsala ty. Jen sis toho dle mě dost naložila. Vzhledem k předchozím zdravotním záležitostem bych si prostě takovou "dovolenou" nenaordinovala. Špatný názor? Tak mě ukamenuj;-)A smůla, že těch pater a věcí k odnošení bylo tolik, tos určitě nečekala.
:)Hlavně že jste to zvládli. Tu beznaděj na letišti si umím představit, to by mi tekly slzy jak krokodýlovi. Tak příští rok už na Vánoce ve čtyřech!
teda, doufám, že jste doletěli v pořádku…
Samuelovi se vůbec nedivím. Mě minulý týden při čekání na vlak tak drkotaly zuby!!! Dneska to samé, protože mělo dost vlaků zpoždění. Škoda, že jsem netušila, že jste ve čtvrtek přijeli do Prahy. Mohla jsem vám pomoct s kuframa, protože mě tahání těžkých věcí nevadí, jsem zvyklá. Místo toho jsem jela na víkend za rodiči, kde jsem se akorát pohádala. Spoon, mohla jsi poprosit taxikáře o snesení kufrů – v tomhle jsou ochotní z Profitaxi. Navíc když bys zmínila svůj stav. No co už. Buď na sebe opatrná. Snad jste dneska odletěli v pohodě.
Sněhová nadílka holt není vždycky romantická. Chápu tě. Tonda taky odmítá chodit ve sněhu, kočárek nejede – chodníky hrozný, tak ho musím nosit – v 6.měsíci – nic moc, představa, že mám ještě kufr. hrůza. Měla jsi mi zavolat, odvezli bychom vás. tak příště. Te´d se opatruj, ať jste v pořádku. Těším se na další zprávy, mějte se pěkně, papa.
:)) ja myslim,ze Spoon bohuzel nic jineho nezbyvalo.Nemohla tam nechat ani kufr,ani kloucka.A Manzel chtel o Vanocich videt svou rodinu.
uz jsme domadruhy zazitek s letistem byl necekane pozitivni, vse slo hladce a jako po dratku. [9] psala jsem ‘pro nekoho’ tudiz to na sebe vztahujes zbytecne. A nemusis bejt jizliva. Samozrejme jsem vedela kolik pater je na pudu ale mela jsem i varianty reseni – kamarad me mel vzit k nemu na Prosek, kamaradka do Krusovic, ale z ruznejch duvodu (predevsim snehova kalamita a problemy s dopravou) to nakonec nevyslo. Zase takova katastrofa abych s tim musela obtezovat lidi ktery znam okrajove, maj vlastni rodiny atp to zas myslim nebyla. Kazdopadne diky vsem! ;-)
To jsem ráda,že už jste v pořádku doma.Akorát jsem teď dočetla text, tak jsem chtěla napsat, že doufám, že jste dorazili v pořádku, tak jsi mě předběhla :). Ten sníh Ti to pěkně zkomplikoval. Hodně zdravíčka a odpočinku Tobě s mimi i Samuelkovi!
Dovětek :)(znovu a lépe, drknul do mě pes a všechno se to smazalo, to se mi stalo asi už 3x, příště píšu nejdřív do notepadu)Pár "chlpskejch" poznámek. Že bude v sobotu v Praze kalamajka, ohrožený lety a cestování po Praze hodně komplikované jsme věděli už od středy (CHMI – Aladin). Že můžem na letiště vyrazit rovnou z Vysočiny (odlet večer, celej den volnej), vyřídit věci pěkně z tepla auta, to bylo taky jasný. A o počtu poschodí nebyl pochyb :) Když jsem nesl kufr nahoru, moc těžkej se mi nezdál, ale to jsem nevěděl že má teprve 3x tolik ztěžknout. 22 Kg (na odbavení) se pronese, navíc když to nejde nijak elegantně chytit :) Chtělo by to trochu plánovat, potvrzovat dohodnuté schůzky a nespoléhat se na štěstí a pomoc kolemjdoucích. Doufám že to bude holka :) Držim palce. Honza
pozdě ale přece: ta lopata je větší než Samuel:-DDD
no to je, kdybys mu rekla ‘odhazej snih’ tak to samozrejme neudela ale kdyz ji vezmu do ruky ja tak mi ji rve z ruky a snazi se me trumfnout. A tak je to se vsim :)