Už ani nevím, jestli to byl nápad mamky nebo můj, Máchovo jezero jako destinace na týdenní dovolenu s dětmi, možná jsme o něm dokonce přemýšlely už i vloni, jinou vhodnou rekreační nemovitostí neoplývaje. Volba na kemp padla celkem náhodně, po pár přečtených recenzích na internetu, rezervace a platba zálohy proběhla online a já se nedostala ani k progooglovaní okolí do datumu odjezdu. V Londýně se pořád něco dělo takže progooglovávat Máchovo jezero mi přislo surreálné, prostě termín a místo dovolené byl dán, rodina si událost zanesla do diáře a známí byli poinformováni a pobidnuti ať se přidají.Po příjezdu do Čech mě nejdříve ohromila Praha (a nebylo to jenom vedrem) a pak jsme všichni nalezli azyl v zeleni zahrad tátova zrekonstruovaného Druhého Exilu.

Z luxusu půdy s internetem a absence dětí, (o kterých člověk opravdu celý den nevěděl protože se už ráno v pyžamu odebraly na některou ze zahrad na botanickou výpravu nebo provádět nějaký veledůležitý experiment), z přepychu domácích jídel servírovaných pod kaštanem, z pohodu, klidu a ticha které rušily jen zvony na blízkém kostele jsem byla s dětmi před pár dny převezena přesně podle plánu na místo určení: Autokemp Klůček, Doksy, Máchovo jezero.

Mamka dorazila až o několik hodin později takže jsem měla po úvodním řešení věcí na recepci a převzetí klíčů možnost hodit kufr do maličké dřevěné chatičky a udělat pár prvních nesmělých pochůzek po areálu. S dětmi jsme se nakonec usadili v poloprázdném dřevěném baru, v pozdní odpoledne, se zmrzlinou a pivem (každému podle chuti) a nechali věci plynout kolem nás. Stíny kmenů dlouhých borovic, taneční hudbu z televizní obrazovky, rekreanty proudící v plavkách sem a tam. Stany, chatičky, cestičky, bary, různé budovy jejichž funkci se budeme teprve dozvídat, společné kuchyňky, umývárny a společné ohniště. Prodejna s nafukovacími lehátky a další bary a stánky s občerstvením.

Ani nevím, jestli jsem někdy v podobném kempu byla, asi ano, musela jsem být, jako malá holka, když jsme jezdili s rodiči na dovolenu. Bulharsko třeba, ano, mám nějaké mlhavé vzpomínky. Obrovský stan s předsíňkou, vaření na plynové bombě, sezení venku před stanem. Kradení vína na vinici a prastrašný průjem který nás pak po jeho konzumaci postihl. Jízda lehátkovým vlakem, to byl ovšem nejsilnější zážitek, jízda přes neznámé země, děti žebrající žvýkačku když vlak někde zastavil.

Tady mé zážitky končí. Na Mácháči jsem ale už byla, projížděli jsme stopem (pamatuješ Bosorko?) a koupaly se tu. Okolí mám provandrované a nechala jsem tu kus srdce. V České Lípě, kam jsme teď v pondělí zajeli na nákup a kam jsem to odřídila mamky novým autem, jsem jeden čas bydlela a pracovala. Seděli jsme teď v budově secesní kavárny Union a já vzpomínala, když tu ještě ten obchoďák před ní nestál a když pěší zóna nahoru na náměstí nebyla pěší zónou. Docela dost možná jsem na střeše vznikajícího obchoďáku dělala svou první a poslední velmi přesnou nivelaci… A taky jsem byla svědkem vytyčování silnice č.8 která se prorážela mezi skalami. S každou mou další návštěvou ubylo stromů a skal a já přehodnocovala svoji volbu povolání. Byla to moje první práce po průmyslovce a koincidovala s nastěhováním do mého prvního bytu, miniaturní krásné garsonky a intenzivním víkendovým vandrováním (ano, měla jsem svoji usárnu -která vystřídala nevyhovující tele, ešus, lžíci zapuštěnou do parohu, okopaný kanady který jsem v práci vyžebrala na kolegovi přestože byly o číslo nebo dvě větší – byly totiž hnědé a ne černé a mně už tenkrát bavilo se lišit). Nebyla jsem ale ortodoxní tramp, mixovala jsem svý tulácký výlety s individuálním nezávislým stylem – šila jsem si vlastní sukně až na zem, jezdila stopem a dost improvizovala co se míst a společnosti týkalo. Zkrátka byla jsem v 18ti dost samostatná a nezávislá. Na dřevěných parketách mýho království přespávala individua která jsem potkala na svých cestách a kterým jsem nabídla dočasný azyl (tohle se mě pak mělo ještě několik dekád života držet). Z venku na dveřích visel notýsek s tužkou pro zapisování vzkazů příchozích a odchozích. Klíčů zas tak moc nekolovalo, ale nebyly tenkrát ještě mobily takže to bylo spíš pro komunikaci stylem sms.

Jo ale to jsem odbočila, takže já a jezero. A děti. A dvacet let skok.

Bože já jsem tak stará! Ale vůbec si nepřipadám, když procházím pláží nebo barem a cítím na sobě pohledy mladších mužů dělá mi to dobře, jsem spokojená se svojí postavou, myslím že tohle období mýho života je moje nejkrásnější. Znám se a jsem sebevědomá, sama se sebou spokojená, čerpám z předešlých zážitků. Věci mi dávají smysl a mají své místo. Takové bude stáří? Moudrost daná zkušenostmi?

Utekly tři dny a v chatičce jsme zabydlení jako bychom tu bydleli věčnost. Zvykli jsme si (v rámci možností) na noční diskotéky a uřvanou mládež, na neinformovanost personálu, na absenci značení míst a popisu služeb, děti se bezprostředně po příjezdu seznámily s dětmi z jiných chatiček a společně staví hrady z písku a bunkry ze šišek a klacíků a na ohni opékáme špekáčky. Baví mně se bavit s úplně cizími lidmi a baví mně přijímat komplimenty na děti.  Děti jsou (v rámci okolností) okouzlující a odzbrojující, Roxy je (příležitostně) nesnesitelná když bojkotuje chůzi. Ale s příjezdem do Prahy jsem odložila golfky a nehodlám se k nim vracet, takže má slečna smůlu, musí se snažit. Vím, že to ježdění všude autem celý minulý rok nebyla nejlepší průprava na tyhle tripy do lesů a do skal, promiň holčičko!

Potkala jsem tu spolužáka z průmyslovky s rodinou (bohužel jsou na opačným konci jezera), dala si několik výborných drinků na pláži v baru, měla surreálný zážitek spojený s návštěvou lokálního kina v Doksech (film Jasmíniny Slzy je ÚŽASNÝ), zvládla osprchovat sebe a obě děti na jeden zátah (včetně mytí R. vlasů) v miniaturním kubiklu natřískaných společných sprch (kde teplá voda teče po vhození 20koruny a kde sprcha nemá žádnou sprchovou hlavici) a zorganizovala něco jako třídní sraz který se tu odehraje ze sobotu na neděli – jen se přemístíme do jiného kempu.  Myslím že not too bad innit? Děti si to maximálně užívají, i noční bouřky se slejvákem jsou super, palandy, babiččino vaření v remosce a na plynové bombě, babiččin pejsek Matýsek a všudypřítomné chlupy. Samuel přežil už několik vosích bodanců a dělá mi hroznou radost tím, jak komunikuje s novými kamarády česky. Chybí nám tatínek? Ne. Pouze Roxy si na něj občas vzpomene „ I wish dady was here“ …když si notujem jak se nám tu líbí. „You´re far away“ když s ním telefonuje. … A opravdu far away je.

Jo a není tu internet ( to by měl Autokemp Klucek dát na svůj website, že tu nemá žádnou wireless network pro svý klienty),tristní, takže na laptopu večer pouštím pohádky z externího harddisku a tohle píšu v texťáku offline.

Asi dobře že? Jinak bych byla dělala úplně něco jiného.

Dobrou noc, milé děti.