Můj blog stagnuje, jak už jste si možná někteří všimli. Článek v průměru jeden za měsíc, a to ještě kdovíjestli. Dál se vymlouvat na cestování, stěhování, zařizování nového bytu a podobně nelze. Argument, že jsem se po zániku servru bloguje.cz nesmířila s rozprášením tamní blogo-komunity a že mi prostředí wordpressu nesedí je sice dobrý ale ne úplně platný.
Jiní si blogy přestěhovali a jedou, žijou, píšou, komentujou. Můj blog má jiný design a jiné funkce, jiné nástroje pro editovaní ale to všechno jsou jen prostředky, výsledek je de facto stejný a ztracené obrázky ve starých článcích a originální linky stejně už nepůjde obnovit.
Chybí mi propojení s lidmi které jsem znala a neznala, jejich feedback a diskuse které pod články v komentářích vznikaly. Chybí mi tříbení vlastních myšlenek při sepisování článků. Chybí mi funkce blogu jako mojí “externí paměti” – kdykoliv jsem chtěla někomu něco představit, vysvětlit, přiblížit – stačilo poslat link. Já jsem se mohla kochat tím jak můj syn vypadal a co dělal ve 2,3,8,12…etc měsících a porovnávat s tímtéž u dcery. Všechno bylo pěkně shrnuté, dohledatelné. Bavily mně fotoblogy. Bavilo mně dokumentovat aktivity pro české děti které jsem tu v Londýně organizovala.
Hledám teď pro svůj blog novou platformu (dík tt!), ale roste ve mne vnitřní přesvědčení, že za stagnací mého blogu stojí instantní přístup k internetu a především závislost na facebooku. V poslední době se vracím k rozhovoru s několika lidmi (o jejichž existenci na FB bych stála – jsou inteligentní, úspěšní, zajímaví….) jejichž názory (nezávisle na sobě) potvrdily moje podezření. Fb je intrusivní. Doteď jsem byla jeho obhájcem, argumentovala jsem tím jak lze věci odfliltrovat, jak nechat jen to podstatné, jak důležitou sociální fukci má, ale přestávám si být jistá. Dá se ho mít, omezit návštěvy na předem daný časový úsek, ale jak si předem definovat to, co a kolik toho člověk bude sdílet a co ho o ostatních bude zajímat? Chápu že nebýt tam vůbec by bylo řešením ale nebylo by to řešení poněkud zbabělé? Nebo existuje opravdu jen BUĎ ANEBO?
Jak to máte s FB vy?
Jste na něm závislí nebo vám slouží přesně tak jak by jste si to představovali? Nefejsbukujete na úkor blogu/dobrých filmů/knih/hraní si s dětma/posezení s přáteli? Máte vlastní účet pevně pod kontrolou?
x
spoon and other things 
je to smutny, ale jsem zavisla…… ale jinak jsem presvedcena, ze mit Fb je uplne zbytecny… znam lidi co ho nemaji a ziji….. kazdopadne jak uz jsem rekla milionkrat, ja bych stejne nejradsi zila v dobe kdy nebyly ani socialni site a dokonce ani zadnej internet, me osobne by bylo lip. ikdyz taky bych dneska nebyla tam, kde jsem. Ale ackoli je to vlastne internet a jedna ze socialnich siti, diky ktere jsem dneska s pritelem s kterym jsem, musim rict, ze tech negativ, ktery mi internet prinesl je asi vic nez pozitiv. Ovsem behem ziti v zahranici je to jedina moznost jak komunikovat s moji rodinou a nejblizsimi…… je to tezky.
…myslim ze aj ja som stratila chut blogovat a citat blogy prave kvoli fb. A nemam to pod kontrolou vobec lebo sa tam casto zabudnem.a mas pravdu je lahke ostat zavisla ale urcite by som nezatvorila ucet, spaja ma to okrem inych aj s dolezitymi ludmi v mojom zivote, u mna urcite pozitiva prevazuju negativa.
Ač mám vůči Fb teoreticky mnoho výhrad, před necelým rokem jsem se přidal a jsem tomu rád. Souvisí to ovšem s mým bydlením téměř na samotě a s tím, že řadu kamarádů mám po velkých městech. Takže když mi cokoliv leží na srdci, hned se mi k tomu vyjádří lidi, který jinak vidím jednou za několik let. A naopak, když nevím, co se děje, pár tipů tam vždycky najdu.
S blogováním se mi to netluče – blog je pro mě věc pomalá, uvážená a téměř intimní.
jsem zavisla na obojim :D ale tady na wp jsem se trosku nasla az diky te 11 co jsi nechtela delat. diky tomu jsem narazila na nove a zajimave blogy a zacala zase vic psat a komentovat a tak…
FB ne, tam jednou za den vlezu, podívám se na zprávy, projedu horních 5 příspěvků v timeline, zablokuju další hru, kouknu do pracovní skupiny, jestli nebude schůzka, občas něco napíšu, a zase jdu. Nebýt té pracovní skupiny, lezu tam ještě míň.
Ale Twitter je zlo.
…což mi připomíná, že mám přes měsíc rozepsaný příspěvek na blog. U mě asi není ani tak problém v závislosti, jako v délce. FB a Twitter zvládnu z mobilu, kdežto kvůli datlování delšího příspěvku bych musela zapínat počítač, což se mi po osmi a více hodinách dřepění před obrazovkou v práci nechce.
loar
Já jsem zpočátku FB odolávala a … odolala – a jsem za tu určitou anonymitu ráda. Zpětně to vidím jako velkou vlnu, která se přelila a cítila jsem nutkání, že bych se na ní taky měla povozit, sdílet okamžité postřehy, objevy, melodie i chutě, ale postupně mi přijde, že se to přelilo, a už si courám nohy pískem, v němž každý zrnko může mít jméno a status, ale mě se to netýká.
Přiznávám, že nejtěžší to bylo v momentě, kdy jsem se musela odloupnout od světa, ve kterým jsem dosud žila – tehdy mě to táhlo asi nejvíc, protože jsem pořád chtěla sledovat, jak se lidem, které jsem dřív měla pořád kolem sebe, daří. Ale nakonec se vždycky ukázalo jako jednodušší a pří(je)m(n)ější se s nima potkat…
Mám takový pocit, že jsi kdysi na blogu psala (nebo to vyprávěla) o tom, že máš závislost na mejlu, že vždycky hádáš, kolik ti jich přes noc přišlo a že je to taková věc jako pro někoho ranní kafe nebo noviny – to mám teda taky, e-mail je můj oblíbenej komunikační prostředek a líbí se mi, že mi v něm nikdo (nebo alespoň nikdo, o kom vím) nekouká přes rameno. Často v nich píšu věci, který bych asi osobně neřekla – nahradilo to u mě psaní dopisů…
Samozřejmě i já občas přidám svůj komentář na kulinářských webech, ale časem čím dál míň, protože tím, jak to vlastně dělá každej, přestává to pro mě mít to kouzlo. Což bude – jak si teď uvědomuju – asi jádro pudla. Odjakživa jsem měla problém s tím, že když bylo něco masovýho (jako četba Harryho Pottera:)), tak se mi to nějak příčilo – dělají to všichni, tak proč bych měla taky. Se spoustou takových věcí je sice člověk na štíru, u některých i podlehne, ale FB jsem se ubránila a dneska toho nelituju…ačkoli přicházím o spoustu zajímavých věci (to nemyslím ironicky).
Budu ráda, když budeš mít chuť svůj blog obnovit, protože se k němu ráda vracím (patří mezi jediné tři, které sleduju pravidelně), ale chápu, že některé věci se časem nedají najet do stejných kolejí…
Zdravím srdečně, Kristýna
Já jsem na FB nakonec nešla, pokud mi chybí, tak jen v kontaktu s dcerou Alex. Na začátku jsem jakýsi pokus učinila, ale nahrnuli se mi tam lidi, o které jsem ani moc nestála a spíše mě to obtěžovalo, než aby mi to něco přineslo, tak jsem profil zrušila, blog mi vyhovuje maximálně. Slouží mi částečně jako deník, mám přes něj spojení s lidmi, se kterými si rozumím. Je mi velmi líto fotek ze starého blogu (z toho tvého obzvlášť!). U mě by to asi šlo zrekonstruovat, ale vzalo by to hrozného času a ten mám na jiné věci.
Na Facebook svým způsobem kašlu. Kouknu na něj sice denně. Většinou jsou tam každý den jen nové fotky dětí maminek na mateřské (ať už si myslí, že jsou jejich děti sebevíce roztomilé, krmit tímto hormonálním rozpoložením všechny ostatní, mi přijde divné), od ostatních pak odkazy na kdovíjaké články, weby, písničky… Takže nic, co by mě přibližovalo k lidem, maximálně ho používám na psaní “mailů”.
U mého blogu mě mrzí to, že nemám zálohu, takže šly mé články do kopru a už je nemám a nevím, jak je získat zpět. Asi nijak. :-(
Zkus se v tom psaní nějak najít, zkus třeba něco jiného, co tě ze psaní bavilo, nějaké téma… :-)
moznost komunikovat s rodinou a blizkymi (jinak nez pres dlouhe emaily) byla kdysi mym duvodem pro zalozeni blogu…
takze mas dva paralelni virtualni svety ktere se nepropojuji? Moji ctenari nejsou mymi prateli na fb a ti co mam na fb nebo v realite (nebo oboji) nechodi na muj blog protoze se vsechno o mne (pro ne potrebne) dozvi jinymi kanaly. Ale mne by nebavilo psat blog jako mrtvy archiv bez interakce s druhymi, bez komentaru.
Ja toho tam mam zablokovanyho a vyfiltrovanyho maximum, ale nedari se mi prejet jen prvnich 5 prispevku v timeline protoze co kdyby neco duleziteho bylo v tom sestym?
Twitteru jsem nepropadla, ten je IMHO vysadou celebrit (aby bulvarni platky mely co citovat)
“courat nohy piskem” – to je hezke a trefne prirovnani. FB je plytky, pomijivy, vsechno se to muze donekonecna prosivat kolem a kolem a podstata zadna.
To sledovani jinych lidi je taky docela zajimava pointa protoze jsou lide kteri sice na fb jsou ale nikdy nic o sobe “neprozradi”. Zato ale peclive sleduji kazdou akci a kazdy komentar ostatnich u druhych (a tretich a dalsich) osob. Jako zdroj informaci pro pozdejsi (off-fb) rozbory a drby tedy dobre!
Zustava otazka jestli pro ty co se vlne neubranili a naskocili do ni existuje moznost se ze siti FB vyvleknout aniz by po zruseni uctu permanentne trpeli pocitem ze o neco prichazeji!
Ahoj, tady paní mikroušová. Tvého blogu by bylo škoda. Dneska jsem ho objevila a baví mě moc.
Neboj se, neco spolu spachame, nakonec se to urcite dostasne i do narodniho elektronickyho archivu! :) Jde to pomalu, ale pujde to!
Co se FB tyce, nemam. Resp. mam jeden testovaci fake ucet kvuli praci. Trochu jsem se ted jako Google-positive clovek shlidnul v G+, ale taky to neni ono.
Neberu to jako virtuální světy. Kamarády z fb znám všechny reálně a blog je pro mě prostě jeden z výstupů toho, co dělám, to bych jinak mohl i přednášky ve škole nebo publikování v periodicích brát jako virtuální svět. Propojené do značné míry jsou – předpokládám, že blog čtou zejména mí kamarádi, které mám i na fb, taky poslední rok na fb na nové příspěvky na blogu odkazuju.
Komentářů na blogu se naopak děsím, jeden agresivní moula mě rozhodí zhruba na dva dny, hroší kůži nemám. Jako mrtvý archív to neberu, prostě to jsou texty dlouhodobě přístupné, já si tam chodím, když sám sebe občas v běžným ruchu ztrácím, kamarádi tam můžou chodit, když si ode mě chtějí jednou za čas něco přečíst.
Hlavní rozdíl je pro mě v tom, že na fb házím okamžitý nápady, reakce, hlášky, fragmenty, kdežto texty na blogu se snažím dotáhnout do nějaký ucelenější formy, na což se soustředím málokdy, tak jednou za pár měsíců.
ahoj spoon, jak vis, byla jsem dlouho proti FB. ted uz nejakou dobu na FB jsem, ale nedavam tam vicemene nic osobniho, spis ho uzivam jako drbarnu-to znamena, co chci, aby se dozvedelo okamzite co nejvice lidi, dam tam. at to je reklama na knizky, na korfu ci na prave nabizene levne letenky. obcas se neubranim tomu tam dat nejakou fotku z mista, ktere me zaujalo. to je vsecko. nic vic od toho necekam, sama ctu jen par hornich prispevku na timeline, ovsem nekolikrat denne, coz me samotnou dost stve.
blog se mi podarilo za velke pomoci prestehovat cely na wp a celkem mi vyhovuje ten system, akorat uz tam nechodi tolik lidi, protoze nevedi, jak ho najit. ta komunita, o ktere hovoris, mi schazi taky.
ja myslim, ze zavislost na fb jejako kazda jina. chvili te to bude stvat a pak si zvyknes. tot postreh byvaleho kuraka:)
blogy pis dal, fb je strasne pomijiva slozka, neco napises a za par hodin uz to nikdo nedohleda!!
Ahoj Spoon,
moc přispět nemůžu, mám to naopak, na blogu a na psaní jsem závislák totální (loni jsem chtěla přestat a vykašlat se na stěhování, nevydržela jsem ani týden, pohltil mne Blogspot a jeho možnosti).
Ale FB jsem odolala a už asi odolám, možná se tam budu muset přihlásit, až tam budou děti, ale to mám ještě pár let čas.
A jsem ráda, jedna taková závislost mi bohatě stačí:-)
Jo máš pravdu, Mindshare je skutečně nějaká mediální společnost. To logo sedí. http://www.mindshare.cz/
Já to video původně pokládal za parodii Facebooku aneb kam se ve sdílení svého života vydat dál než směrem ke sdílení myslí :)
Nemám FB. V podstatě ani nemám možnost ho mít. V práci máme přístup na FB zapovězen, doma mne u PC nebaví moc sedět, maximálně když něco potřebuju najít (většinou recepty na vaření).
FB mi (podle toho, co píší ostatní) připadá jako pavlačová drbárna, kde se všechno semele jak v mixéru a výsledkem je cosi připomínající zvratky.
Jen mne občas mrzí, že třeba některé hospody nebo jiné provozovny mají svoje údaje pouze na FB, takže se tam skoro nepodívám. A když jsem to učinil, vůbec jsem nepochopil systém řazení příspěvků, všude nějaké nástěnky,nesouvislé výkřiky.
Pro mne je FB něco naprosto zbytečného, nehodlám se tím zatěžovat, přátel mám dost a ti, kteří za to (a o to) stojí, vídáme se podle potřeby. Pro mne je prostě jednoduší zvednout telefon a zavolat, než cosi honit v PC, mobilu atd.
Když někde slyším: Lajkni to! Olajkuj to! zvedá se mi žaludek a chce se mi zvracet (a to ani nevím, co to znamená:-))
“priblizovalo k lidem” – to je dobry. Mas pocit ze te psani blogu v tomhle ohledu uspokojuje vic?
Ahoj Sejra. Chtela jsem reagovat slovy ze kdybych bydlela na baraku na vsi tak bych asi taky u PC nesedela, vic by me naplnovalo hrabat se v hline na zahrade, vymetat na pude pavuciny nebo strykovat u krbu saly a cepice. Ale o neco vejs pise Homunkulus ze jeho duvodem pro zrizeni FB bylo prave fyzicke odriznuti od spolecnosti. Takze jde u mne asi o romantickou projekci zivota mimo mesto a realita by byla jina.
V praci je zablokovani socialnich siti IMHO v poradku. Ja se obcas pristihnu ze sedim drahne dlouhou dobu u pc nebo s telefonem v ruce a prepinam z FB na yahoo a zpatky…pri kazdem prepnuti odmazu par nepodstatnych mejlu a prolitnu par nepodstatnych “lajku” a …day is gone.
A to “lajkovani”… cloveku dela dobre kdyz dostane od ostatnich potvrzeni toho ze to co dela dela dobre takze si umim predstavit ze si nekdo vypracuje zavislost na poctu “lajku” u svejch vtipnejch statusu a podobne…
Tak mi se právě nijak fyzicky odříznuti necítíme, naopak někdy bych (třeba na týden) samotu klidně uvítal:-)
Na FB jsem v podstatě z donucení, spravuju stránky našemu časáku a to údajně bez osobního účtu nejde. Každopádně fakt jen spravuju, já sama jsem zablokovaná tak, že si mě nikdo nikam nepřidá, iniciativa by musela vzejít ode mě a já se stále držím. Z jednoho prostého důvodu, bojím se, že bych byla brzy závislá, ten sklon u sebe docela cítím. Mám nějaké původní diskuzáky a v nich pár klubů, do kterých chodím, maily, skype. Pak obnovený blog a několikr blogů, které sleduji, a to mi stačí – už tak je toho až až, že tím člověk stráví víc času, než by chtěl.
Jo a když jsme se nedávno potkali se starou partičkou kamarádů po hodně dlouhé době v hospodě a oni tam seděli s iphonama ob židli a psali si na fb, když si mohli promluvit normálně, tak mi to přišlo natolik ujetý, že to opět odsunulo mé občasné myšlenky na to, zda se na fb víc nezaktivnit :)
Facebook s klasickým blogováním zkrátka zúčtoval. Už to nikdy nebude jako předtím, i když snaha ještě je. S osobními blogy to v tuto chvíli nevypadá dobře.
Já myslím, že se s blogem FB nedá rovnat. Účet na FB mám, aktivní jsem minimálně, jakože bych tam psala každou blbost, co se mi přihodí. Blog sice už nepíšu tak často, jako dřív, spíš shrnuju měsíc po měsíci a už taky ne všechno. Víc žiju než píšu, ale píšu pořád, protože mě to baví a protože si tak vedu jakýsi deník, když mě něco zlobí, uleví se mi.
Ja prece nesrovnavam FB s blogem, ja na konto existence FB pricitam obecne “zplytneni” a zpohodlneni prumerneho lidskeho jedince ktery uz nema kapacitu cist ani psat (a mozna ani komunikovat a prozivat) do hloubky.
Nedavno jsem cetla o pruzkumu mezi mladymi Londynany kteri v prumeru za jednu noc nejdou na jeden event (party, vernisaz, vecirek atp) ale asi na 3-7, protoze zatimco jsou na jedne, zjistuji na virtualnich socialnich sitich jestli nekde jinde neni nejaka lepsi a protoze nechteji nic propast tak se presunou jinam. Takze ve vysledkou jsou vsude a nikde, protoze nedokazou prozit pritomny moment v realne situaci s fyzicky pritomnymi lidmi.
A to je dost alarmujici. Tak jako se lide leci ze zavislosti na drogach, alkoholu nebo hracich automatech se budou lecit ze zavislosti na instantnim pristupu na socialni site. Budeme mit proti-facebukove lecebny!
Umeni SPOCINUTI se bude vyucovat na skolach.