Je to pocasim, skvrnama na slunci, dobijim vlastni baterky nebo se dostavam do stavu nirvany?

Kazdopadne jsem se v poslednich dnech uz nekolikrat pristihla ze sedim uprostred zaplneneho detskeho hriste, pozoruju maminky a deti a nemam potrebu do niceho zasahovat. Jenom se divam a skoro jakoby tam nejsem. Syna sice na ocich mam ale nijak se k nemu nehlasim, nechodim mu utirat nos nebo povytahovat kalhoty, splyvam s okolim a pozoruju, veci jdou skrze me. Podobne se mi to stalo na naopak uplne prazdym hristi, tolik jsem si Samuelovy pritomnosti uzivala az jsem ji jaxi prestala mit nutnost narusovat tou svou. Miluju jeho pohyby, vyrazy, nejstastnejsi jsem kdyz mam prilezitost pozorovat ho jak se s necim bavi/vyporadava sam.

Dneska jsme byli v Telegraph Hill parku prvni. jeste nebylo 9, slunicko svitilo, trava byla posekana, drevene prolejzacky, lavice a stoly vonely a drevo s letokruhama lakalo k pohlazeni. Nechala jsem se unest sumenim stromu a hladit se vankem. Dite jsem nechala objevovat mravence, stourat do nich klacickem a nosit mi utrhane hlavicky sedmikrasek. Pak prisla zena s dvema blondatejma holcickama a zacala konversaci. Jak se ten muj jmenuje, kolik mu je, jak se jmenuju ja, odkud jsem, jak jsem tu dlouho, stejska se mi po domove? Pak o statnich prispevcich, spravnosti volby matky (prace/dite) a neunavne svitorila asi pul hodiny, pricemz, pravda, deti si pekne hrali, ta jeji starsi Samuela trochu uzurpovala ale on se nedal. Stihala deti i pokec. Byla mi sice sympaticka ale nemela jsem kontrolu nad prilivem jejich otazek a odpovidala jsem takrka ze slusnosti. Za chvili me nechala, vycerpanou, a odbehla s detma na toust se ‘see u later!’. Pripojila jsem se pozdejc k outdoorovemu hristi playgroupu ale spokojila se s funkci ‘wall flower’. (I’ve done the socialising for today) a poslouchala utrzkovite rozhovory z okoli a pozorovala jak jine (starsi) matky chytaji bronz (you wish!) – slunce sotva vylezlo, bylo asi 15stupnu a vitr, ja uvazovala o svetru a oni aplikovaly sobe a detem opalovaci krem. Samuel mikinu, jejich deti satecky naholo bez rukavu a ponozek. Matce kterou jsem odhadovala pres 40 brecelo asi 10mesicni dite v plastovem auticku (ktere nebylo s to rozpohybovat) Plakalo asi 15min, pak z neho bylo vyndano a briskne usazeno na zem. Plac pokracoval. ‘Stop being silli!’ okrikla ho matka v marne nadeji ze se ze sve ‘bronzochytaci’ pozice nebude muset znova sklanet na zem. 

Jine deti se rachaly ve vode a nikdo se jim neobtezoval nasadit (na plote povesene a pripravene) zasterky. Asi jsme v nirvane vsichni. 

$$OBR408495$$
hriste v nasem vnitrobloku

$$OBR408496$$
levadule a novy sandaly

$$OBR408497$$
vodohospodar

$$OBR408499$$
s pomocniky 

$$OBR408498$$
joining the crowd

Pak jsou dny kdy jsem doma sama, zatimco S. si uziva kolektivu ve skolce. Prvni den jsem prosedela na internetu. Misto avizovaneho uklidu, trideni papiru a zarizovani vsemoznych zalezitosti a telefonatu a dohaneni starejch restu jsem se (believe it or not) prihlasila znovu na Facebook. A od te chvile jsem tam doslova uvizla. Napjate sleduju aktivity svych ‘kontaktu’ a privadi mne k silenosti skutecnost ze vetsina z nich NEDELA NIC! O co je FB jinej nez blog? Postujou se fotky, hlasky a nasledne pak komentujou. Akorat je to vic propojeny. Ale spousta lidi tam jen drepi a na ‘zed’ radsi nic nedava. Takze mam o zavislost vic. Docasne. Ale bylo fajn videt ten bzukot za prvni den, kolik lidi jsem nasla a kolik lidi musi bejt online nonstop protoze me hned akceptovali. Ale od ty doby zase ticho po pesine.

A zkontaktovala jsem nasi nekdejsi archeologicko-brigadnickou skupinu, dalo to trochu patrani, ale po (deseti ci vice?) letech jsme propojeny mejlama a je radost cist kam se kdo dostal a jak se ten ci ony vubec nezmenil. Vivat Veprek!