Tak daleko, tak blizko

Streda 5.11 Na desatou dopoledni jsem byla objednana na scan ve 20tydnech. Zjistila jsem to pri nahodnem pohledu do diare az cestou do prace, vyskocila na Old Kent Rd v 8rano z preplneneho autobusu c.453 a vratila se domu. Do nemocnice jsme se dostavili nakonec vsichni tri, Samuel zpusobne sedel tatinkovi na kline, upijel dzus a koukal na monitor. Pan doktor prohlizel a promeroval vsechny tvoreckovy organy, tahal mysi cary a krivky a zaznamenal data do systemu. Intenzita pruhlednosti’ jakoby se menila pritlacenim plastoveho cidla na me bricho, z pohybliveho tvorecka se chvilema staval uplnej a dokonalej clovek, a vzapeti se menil na kostlivecka, pak zmet skvrn a fleku. Pak zas tvorecka, a opet se ztracel v jakoby oblacich, kterymi proplouval a pohlcovaly ho prapodivne tvary. Ma tam dost mista’? otazala jsem se s neurcitou obavou. Pripadalo mi ze kam se hne narazi na stenu. Ma SPOUSTY mista’ usmal se na mne prijemny pan doktor. Podivej, on otvira pusu, neco polyka …a ted si do ni strka prst!..‘ obracim se na manzela, ktery ma chvilema problemy se v obraze na monitoru zorientovat a pan doktor se usmiva  jak vite ze to je ON?‘ ehhmmm…nevim’ (nechce se mi poustet do vysvetlovani taju nasi dorozumivaci anglictiny  he’ jako baby…whatever…muj manzel mi rozumi) a on na to  a chcete vedet?’

Samozrejme ze jsme chteli. You might be as well right’ doprovodi slovem obrazek na kterem se jasne a zretelne rysuje vybaveni naseho budouciho potomka. Rozesmeju se, rozhybam tim bricho a rozhodim obraz. Franklin je zmaten. Je to kluk, nevidels?’  Ne, jak se v tom muzes neco videt?’ protestuje a pan doktor znova najizdi na inkriminovana mista a zastavuje a foti detail. Takze neni pochyb. Uzijeme vsechny Samuelovy peclive schovane oblecky. A mamka bude zklamana, tesila se na holcicku. Nam to je oboum jedno, hlavne kdyz bude miminko zdrave. Takze budete v mensine’ usmiva se doktor smerem ke mne a Franklin prohlasuje girl next time’ a ja to nekomentuju.

Prichazi druha faze navstevy – totiz zhodnoceni vysledku scanu vzhledem k vysledkum triple testu’ a prvniho scanu ve 12tt, na zaklade kterych mi spocitali a sdelili zvysene riziko DS (konkretne 1/110).

Vsechno je v poradku, jen ledviny jsou mirne zvetsene, cemuz bychom normalne nevenovali pozornost, ale s ohledem na predchozi zaznamy musim konstatovat, ze to muze byt dalsi indikace DS’ pravi po delsi odmlce a studovani coputeru doktor. Muze a nemusi’ dodava ihned. Ale presne vam to rict nemuzu. Dalsi scan se bude delat ve 34tt. Presne by se to zjistilo pouze pomoci ACT (na kterou jeste neni pozde).‘

Nechavame si jeho odpoved projit hlavou. Takze dnesni vysledky riziko nevylucuji, nebo zvysuji?’ dotazuji se. Zvysuji, rekl bych tak na 1/80′ odpovida vecne a nemeri si me ani soucitnym ani zkoumavym pohledem. Bojuji se slzama, ktery se derou do oci, spolu s hustou rymou ktera me nuti smrkat co 5minut.

Obratim se na F. a rozhodujem se pro provedeni testu. Nejlepe ted hned. Ale posilaj nas domu si odpocinout a poradne to promyslet, zabookujou nas na nasledujici den, doporucej vzit si volno z prace a presne to tedy udelam. Jedeme na domluvenej appointment na cesky ambasade vyzvednout Samueluv pas, ja jeste dlouho ubrecena a diskutujem o tom jak nalozime s vysledky ACT. Najednou to 1% riziko potratu pri odberu plodove vody jakoby vymizi a jedine co zustava je predstava reality a odpovednosti za privedeni postizeneho ditete na svet. Pozdeji se docitam na internetu ze to 1% riziko je notne prehnane, ze je ve skutecnosti daleko mensi. Ale to uz mam odber za sebou.

Na ambasade jsme nakonec brzo, dvere jsou zamcene, jdu tedy do nedalekeho café, neminim mrznout venku, sednout si neni kam. Kdyz prichazim pak par minut pred druhou odpoledni (na kterou mam stanovenou schuzku) je tam uz hrozen lidi nalepenejch na dvere. Neminim se s nikym pretlacovat a dohadovat o tom kdo tam byl driv, vsichni jsou mladi a vypadaji pomerne drze, hlavne dve zmalovane cikanky ktere kouri a mluvi sproste. S kocarkem na schodech stejne moc manipulacnich moznosti nemam, tak cekam v povzdali a vsechno jde tak nejak mimo mne. Ve 2pm se otevrou dvere a dobrosrdecne vyhlizejici cernoch me vyvola jmenem a ja se s ulevou se procpu dovnitr. Tam zjistim ze pasy ma u sebe muj starostlivy manzel (po fiasku ztraceneho pasu na letisti mi je nehodla sverit) a ten ze je na nakupech na Portobelo Rd. Volam mu (pres zakaz pouzivani mobilu) a zatim stracham ostatni dokumenty. Pan za okynkem si je bere a mizi mlcky v utrobach budovy. Manzel pribiha skoro vzapeti a zdravi se s ochrankou, ze ktere se vyklube Igbo typek se jmenem Obinna. O neco pozdeji vychazime vybaveni synovym pasem, ktery ma platnost delsi nez manzeluv, a muzeme tedy teoreticky odjet anytime anywhere. (yupiiii!!!)

Ctvrtek 6.11 ACT ve 12.30, Fr. tam byl opet se mnou, S. u Mariam. Manzel pri pohledu na injekci bledl a zelenal, ja nespustila oci z monitoru. Vysvetlovat ze strach z bolesti z vpichu se nemuze ani zacit porovnavat se strachem z moznych nasledku a z vysledku nema asi cenu. Zakratko nato jsme byli doma, ja zbytek dne stravila v posteli koukanim na filmy a F. odjel shanet praci. Vecer vyzvedl syna provedl s nim veskere ukony takze jsem vubec z postele nevylezla, ackoliv mi vubec nic nebylo. Behem odpoledne jsem zavolala do prace ze zejtra prijdu, byl sice patek a ja vedela ze neni moc co delat ale fakt mi nic nebylo a sedet u compu neni ostatne nijak fyzicky namahavy.

Vikend ubehl pohodove, sobota ve znameni setkani ceskejch matek a deti a budoucich matek ….. opet Peckham, tentokrat jsme zahajily session navstevou soft Play blizko knihovny kde se deti vyblbly a az pak hospoda, do dlouhych odpolednich hodin. Vivat nekoureni v putykach, koutek pro rodiny byl oblozeny nama a detma radostne vyskajicima a honicima se kolem stolu a pod stoly. Bylo nas dohromady asi 15. Eva ktera byla pres tejden overdue, nas strasila ze ma kontrakce, pak my ji historkama, nakonec jsme daly kavicku, zakusek a rozesly se za nakupama/manzelama/povinnostma. V nedeli lilo a lilo a my vegetili doma, prijel tata, uvarila jsem obed a pak jsme koukali na tv.

Ponde
li 10.11 Dnesek je ve znameni cekani na vysledky. Sedim u pocitace a co minutu kontroluju mobil. Uz budou ctyri a zatim zvonil jenom jednou, kdyz nepocitam hovor od manzela kterej jel vyridit Egyptsky visa a nemohl najit pasovy fotky. Byla to landline ale bohuzel se z volajiciho vyklubal realitni agent. Bojim se i jit na zachod a beru si s sebou telefon cestou do kantyny. Furt nic. Rikali ze vysledky budou v pondeli, VYJMECNE az v utery. Ma smysl se stresovat? Ne. Taky je mozny ze nebudou vubec, ze se vzorek ztratil, ze se chromozomu nedopocitali, ze ztratili muj celej fajl, ze sbiraj odvahu mi zavolat, ze sestricku prejelo auto a nova se teprv zaucuje. Jdu se zabavit opakovanim testu z Health&Safety in Construction. Celej den huste leje.

Utery 11.11  Vcera vecer mi volali a textovali pribuzni a znami znepokojeni tim ze jsem se za celej den neozvala. Musela jsem vysvetlovat ze je to nikoliv proto ze se nechci podelit o informace, anebrz proto ze zadne dosud nemam. Manzel mi rekl ze mu skipped heartbeat’ kdyz jsem mu odpoledne volala aby mi v zaznamech nasel mobil ty midwife ze ji zavolam co se jako deje jestli uz mam dnes prestat cekat a v kolik tak jim chodi posta’ s vysledkama ze bych se na druhej den psychicky pripravila…. Premluvil me at to necham bejt ze se urcite ozvou sami.

Dneska se teda zase nudim v praci a cekam. Rano byla baterka v mobilu plna, poslala jsem jednu SMSku a vymazala par starych, a razem se octla na poslednim dilku. Tenhle sto let starej mobil by uz zaslouzil zrecyklovat, ted se budu navic jeste nervovat ze mi behem dne chcipne uplne.

Je poledne, venku sviti slunicko, mame okna dokoran, a moje fixace na mobil a ocekavani telefonatu ktery mi ma zmenit zivot se zredukovala do pocitu zavolejte sakra, at uz to mam za sebou, mam taky jiny veci na starosti’ a zacinam bejt flegmaticka.

Textuje mi E., co v sobotu malem rodila, ze ji na prohlidce rekli ze sice ma kontrakce ale at jde zase domu a ze kdyby nic at prijde na vyvolani v pondeli (!) (termin mela 30.10). Hm.

Tata v pet odlita zpet do Cech, jednak tam maji nejakou literarni seanci a jednak jeho otec slavi 96te narozeniny.

Franklina ktery je ctvrtej tejden bez prace posedla myslenka na vlastni podnikani ktera ma momentalne formu Africke restaurace. Vcera videl nejake prostory k pronajmu, vecer nemluvil o nicem jinem a dnes se na ne sel s agentem podivat. Najem je bratru 30tisic rocne (vic nez ja vydelam), o nakladech na rozebehnuti byznysu nema predstavu, stejne tak jako o vecech jako ucetnictvi, dane, nebo, namatkove, treba hygienicke standarty. Zari nadsenim a ja se pokousim nemit protazeny oblicej. Ze Anglie prochazi rannou etapou recese a ze bude hur a ze lidi krachujou a ztracej praci dnes a denne se ho netyka. Ze lokalita neni nijak vytecna a ze musi udelat pruzkum trhu odmita slyset. Ze nase bankovni konto se povazlive tenci a smrskava ho neznepokojuje. God bless him, mozna ma pravdu, je dobry bejt optimista, drzim mu palce, pokud je navic ochoten sam zajit do banky a pozadat o uver tak mu tleskam, ja se tim zatim nehodlam zabyvat ani okrajove.

Je pul ctvrty odpoledne. Mam pocit ze mi praskne hlava. Volam F. a beru si cislo mobilu na midwife. Nefunguje. Volam mu znovu. Chybela jedna sedmicka. Opet opoustim kancl a jdu na chodbicku pred zachodky. Je mi slabo, telefon na druhym konci zvoni. Okamzite me oslovuje jmenem a vysvetluje ze zkousela volat domu na pevnou a chystala se zavolat pozdeji (aby me nezastihla v praci).

Vysledky jsou spatne. DS je potvrzeny a je to na 100%. Opet vytahuji pribehy ktere jsem se docetla na interentu, ze nekdo byl diagnostikovany s DS ale nakonec se ukazalo ze byl uplne OK. ‘Ne, to neni mozne’ vysvetluje mi jak jsou rozbory presne a neomylne. ‘Nemusite se rozhodovat ted hned, podporime vas at se rozhodnete jakkoliv’ a at ji zavolam vecer nebo zitra ze mi vysvetli co a jak dal.

Seberu vsechny sily a jdu zpatky ke compu. Kazdy zabrany do prace a ja mam chut ho vypnout a jit se nekam vybrecet z ty straslivy nespravedlnosti a tezkost mi svira srdce. Zavolam manzelovi a reknu mu co vim a ujistim ho ze prijedu brzo domu. Pak natextuji mame a tatovi protoze vim ze cekaj. Pak se pokusim zabrat do prace a delat jako ze nic. Kupodivu se mi to povede, az do ty chvile nez kolegyne ktera prijde neco konzultovat (ta co ma  syna Obinnu s Nigerijcem) poukaze na my bricho a chce dat rec. ‘Sorry I don’t want to talk about it now’ odbydu ji rychle a vecne jakobych ani nemluvila ja. Pak na zachode zatlacuju slzy, smrkam posledni zbytky rymy a obhlizim sve potrhane rysy v zrcadle. Musim se sebrat sakra. Vydrzim do peti a pak namajluju sefovi ze musim jit driv domu, vyzvida, tak to vybalim a znova spoustim. Nevim jak tohle zvladnu.

A prijdou horsi veci. Ale o tom uz nechci psat, ani premyslet a vubec se tim zabyvat. Takze se na nejaky cas odmlcim a zustanu jen se svymi nejblizsimi.