/Nevim jestli se mi tohle podari priblizit ale aspon se pokusim. Samozrejme zobecnuju takze to berte s nadhledem/

Sve dite miluji bezmezne, a nikdy nic nemuze jejich vztah narusit. ‘That’s my boy!’ pysni se kazdemu a jsou ochotni se pro nej rozkrajet a od momentu jeho narozeni planuji co vsechno a jak pro nej udelaji a zaridi. To samozrejme i jiny tatinkove (chtelo by se mi rict vsichni) ale tohle je jeste trochu specialnejsi vztah. Prvorozeny syn ma totiz v africke kulture nesmirnou dulezitost. Matky, ktere priroda obdarila dcerou jsou taky ‘blessed’ ale pravdepodobne budou v reprodukci pokracovat protoze dcery takovou dulezitost jako synove nemaji. Privdaji se pozdeji do jine rodiny a s tou splynnou. Nededi statky, nepostaraji se o nezaopatrene deti pribuznych, protoze vetsinou jsou samy financne a jinak zavisle. I kdyz se moderni spolecnost snazi rozdily v pracovnich prilezitostech a dosazitelnosti vzdelani mezi muzem a zenou zmirnit, stale jeste neni lehke najit v africke kulture uplatneni jako zena jinak nez jako matka. (To jest zustat napr. svobodnou a bezdetnou, aniz by zenu spolecnost zavrhla a ostatni zeny ji mohly verejne urazet a ponizovat, rozvest se, aniz by zena nesla dozivotni cejch atp) Zazemi rodiny je strasne dulezite. To jsou ti lide kteri vas podpori, nakrmi a osati, nechaji prespat, pribuzenstvo posbira penize kdyz bude potreba. Ve state kde neexistuje socialni system jsou na vsechno potreba penize, od skol, zdravotnictvi po jakoukoliv sferu zivota vcetne statni. Uplatky jsou bezne na uplne vsech urovnich jakekoliv instituce, statni nevyjimaje. I kdyz clovek vystuduje treba dve university neznamena to jeste ze najde (jakoukoliv) praci. Protoze neexistuji statni davky na jake my jsme zvykli (nemocenska, podpora v nezamestanosti, duchod), /tohle mi bylo zatezko pochopit poprve v Indii kdyz jsem videla zit lidi na ulici. Kdo se postara o deti, stare a nemocne kdyz ne stat? Rodina. A kdyz nemaji nikoho? Umrou/,  je dobre mit velkou rodinu, hodne deti…vyrostou, najdou (mozna) praci, naakumuluji penize a navzajem si pomuzou a potazmo pak rodicum az zestarnou ..logicke ze?Ja jsem ale strasne odbocila, chtela jsem napsat o legracnich historkach se synem a manzelem. Napadlo mne to dneska cestou do prace.

Franklin je schopnej Samuela (cca 12-15kg) vzit a stravit s nim pul dne tim ze ho nosi v naruci a jezdi po navstevach, vubec mu neni zatezko ho nosit (pokud zrovna nema vyhozeny koleno nebo zablokovany zada z fotbalu jako ted od soboty). Svoje presvedceni o nepotrebnosti a nedulezitosti kocarku demonstroval (nechtic) vcera. Vyzvednul v 6 hodin syna u hlidacky (o tri ulice a 15minut dal nez bydlime), prselo, tak pres kocarek, ktery byl u mariam slozeny a schovany od rana pod schodama, hodil plachtu a dojeli domu, Samuel si prozpevoval. Doma se musi zdolat asi 5 nebo 6 schudku dolu do suterenu. ja kocarek I s ditetem vynasim a snasim, bara ho vytahovala’ drncanim po jednotlivych stupnich, manzel dite odebira z kocarku a snasi v naruci. Odemyka vstupni dvere, vchazi dovnitr a … vevnitr uz zustava! Naprosto zabran peci o dite, zacne ho krmit, zabavovat a podobne. Na existenci kocarku si vzpomene asi o pul hodiny pozdeji, kdyz potrebuje neco z tasky, ktera byla naposledy videna zavesena na rukojet kocarku. Venku leje jak z konve, takze matka po prichodu domu zapina topeni a polstrovany kocarek vysusuje. Nastesti bez vetsich skod (napriklad ztraty kocarku ;-)

Prihoda 2: vecer jdu rozdelavat praskove mliko a protoze delam asi 7 jinejch veci zaroven a manzel se potlouka kolem, vyzyvam ho: ‘pojd se podivat at vis jak se to dela ..JUST IN CASE..tadyhle tech davek sest do tohodle hrnicku a zamichat’. Manzel neduverive zatoci v hrnicku lzickou: ‘To nase maminka nam delavala lepsi, hustejsi!’ a pridava dalsich nekolik plastovejch kyblicku prasku a, po chvili hledani (nastesti nic dalsiho pouzitelneho nenasel) velkou lzici medu. Dite se o neco pozdeji pri pozreni teto smesi sklebi protoze na takovej tlamolep zvyklej neni ;-)))