Pondeli 27.4 ubehlo par slunecnych, horkych, skoro letnich dnu. Dodelavala jsem disertacni praci a prijel tatinek deti se jim venovat, hrali ping-pong, varili, grilovali, dokonce se vypravili na “farmu” – nas pozemek na zahradkarske kolonii – ho zurodnit a zasadit (uz dlouho vyklicene) brambory. Do skoly toho moc neudelali ale zase si uzili tatinka, kterej ted bydli na druhym konci Londyna. Kdyz odjel, upadli jsme do zvlastniho vzduchoprazdna. Nechtelo se mi je komandovat od pocitace tak jsem je nechala byt a venovala se sve praci a najednou bylo pozde vecer a bylo potreba dojit se psem. Navrhla jsem ze pujdem vsichni na nocni prochazku, a sli jsme.
Muselo byt kolem 10te,vsude byl klid a ticho, bylo jeste teplo. Sli jsme tmou, prosli park a namirili dal podle industrialni casti mesta kolem recycling centre cestickama kde je to opravdu dost opusteny, prosli jsme uplne cernym tunelem kde se bal i pes (az jsem si rikala co delam) a vylezli na kopec za takovou opustenou pustinou mezi trati a silnici. Cestou porad deti meli co povidat vykladat a vzpominat a slo se nam vesele (jen ja mela tu kontrolku na pozadi)
No a vylezli jsme na ten kopec a najednou byl Londyn pod nama, ruznobarevny svetylka z mesta, mrakodrapy, Shard, Canary wharf a bylo to oproti ty tmavy nocni obloze ohromujici a vsude bylo ticho a najednou se Roxy rozbrecela, normale se tam uplne rozsypala, vubec jsem nerozumela co rika, uplne se klepala tak jsme si sedli a objimali se az ji zacalo byt rozumet. Ze miluje Londyn, ze je to tu hezky a ze si pamatuje jak jsme vzdycky nekam leteli a pak z letiste prisli domu a sedli si na sofa a jak to bylo hezky.
V tom rozpolozeni zapominala slova takze to neslo dekodovat treba misto letiste (airport) rekla “plainstation” – letadlovy nadrazi..
Pak jsme lezeli na trave a vsichni tri jsme plakali a smali se zaroven. Pes sedel u nas a myslel si svy.
Samuel chtel mluvit o Robloxu (hraje Jailbreak) ale porad se na to neslo dostat protoze R nebyla k utiseni. Az za dlouhou chvili kdyz jsme se ve tme rozkoukali jsme si vsimli ze o nekolik desitek metru od nas sedi v trave dva nebo tri lide s pohozenejma kolama kolem, bud romanicky rande nebo piknik nebo jen zastavka. Splyvali s tmou.
Pak se to utisilo a jel vlak a v ty noci ty prazdny zluty rozsviceny okna vypadaly neskutecne, jako z nejaky hry nebo vize. Jel pomalu a nas napadlo predstirat ze na nej naskocime a fakt jsme se za nim vsichni ctyri rozebehli z kopce travou az nas zastavil (skoro neviditelny) plot.
A pak jsme sli domu jinudy, pes pustenej z voditka, bloudili jsme nocnim prazdnym mestem a bylo to jako ve snu.
Uvedomila jsem si ze jsem nesmirne stastna ze tyhle dve uzasny bytosti plny emoci a vzpominek patrej ke mne, a ze jsem za ty vzpominky castecne zodpovedna.
spoon and other things 
Hezké.. To musel být pohled zavideni hodný. U Pardubic tak možná z Kunětické hory. Skoro rovina…
Tohle je hrozně dojemný a pěkný zápis. Vlastně vás neznám a skoro bych taky uronila slzu :) Vlastně super nápad jít takhle nocí. Město i tady musí vypadat hezky, ale my to máme trochu z ruky, i když z jednoho místa taky je vidět vcelku slušně.
My zas minule vyrazili na vlastivědný výšlap ráno. Děti chtěly vidět Prahu bez turistů a pořád poslouchaly, jak o ní vyprávím já, která ji má teď prochozenou cestami do práce. Bylo to hrozně fajn, povyprávěli jsme si. M. zajímá hodně historie, takže vykládal, Toni v angličtině zrovna berou Prahu, takže jsme si cestou aspoň zopákli, jak která ta místa vypadají. Taky jsem si říkala, že mám skvělé děti.
Ahoj. Je to neuveřitelný kolik lásky v sobě máme, viď? Já si každý den (Už asi 42 dní v domácí karanténě) říkám, jak jsou ti kluci užasní a jak jsem vděčná, že se máme rádi a chceme spolu být. Nedovedu si představit, že bych na to byla sama. Jsi skvělá a statečná! Držte se!
PS: Dobře, že zase píšeš. Hezky se to čte a chybělo mi to. ;)
Jé… :)