Sobota 28.3 prezivame

Dnesek prinesl masivni sok. Dotedka jsme tyden prezili v izolaci a jakykoliv kontakt s vnejsim svetem (nepocitaje ten digitalni) se omezil na narizenou jednu vychazku do parku se psem kde clovek akorat zahledl obcas nejakeho sportovce zdalky a na nouzove vysadky do lokalni vecerky pro mleko.

Dnes jsem se ale rozhodla dopnit zasoby jidla do spize a mrazaku a sondovala kam se vypravit. Nechtelo se mi nikam, pochopitelne, ale zacina to byt nezbytne (toaletak, testoviny, chleba, ryze, maso, jogurty, zradalo pro psa atp). Prokonzultovala jsem plan zbezne s holkama na whatsappove skupine (jen zprostredkovane vim ze ostatni obcas na nakupy chodi, vubec nevim jako to “tam venku” vypada protoze na nasi ulici neni zadny pohyb ani lidi ani aut, proste je tu konec sveta, uplne mrtvo). Dozvedela jsem se ze na nakup on-line muzu zapomenout ze nedostanu slot. Neverila jsem a stravila pul dne registaci na ruznych servech obchodu (treba v tesku uz jsem ucet mela ale zapomela heslo, takovy ty hlavni Sainsburys, Asda, Aldi , Lidl, Coop) po te, co jsem udelala research na tema kde je nejlepsi udelat nakup online. Ale po te co jsem naskladala potraviny do virtualniho kosicku dozvedela jsem se nejen ze mi je nedoruci ale ze si je ani nemuzu dojet vyzvednout. Proste to nejde. Slots are sold out.

Tak jako ja muzu vzit auto a jet udelat ten vysadek do obchodaku sama, ale co ti co nemuzou fyzicky? Psychicky? Lidi co uz ted se potykaji s panikou z pouhe myslenky opustit dum? Mne samotne trvalo nekolik hodin se presvedcit a vypravit a fyzicky dum opustit. nekolikrat jsem menila plan toho kam vlastne pojedu, protoze jsem nebyla pripravena na to jak to bude probihat a co muzu ocekavat.

Takhle to vypadalo pred Icelandem na hlavni tride v Deptfodu. Lidi cekaji na vpusteni ve dvoumetrovych rozestupech. Rousku nema nikdo. Vybavuji se alespon latexovymi rukavicemi a vydavam se se zatajenym dechem poridit neco k jidlu pro svou smecku.

Pomerne uspesny lov a pak zastavka v mensim obchudku s organickymi produkty kde sezenu vajicka a chleba a pripadam si jako hero z nejakeho movie.

Je to jen 10minut jizdy od nas, tudy jsme jezdili denne s Roxy do skoly, najednou je ta ulice ale jina, vylohy zavrene, rolety stazene, po chodniku vitr rozfoukava odpadky. Je snadny propadnout pocitu ze takhle spolecnost bude vypadat uz naporad, jako po apokalypse, uz zadne vysedavani v kavarne Waiting Room, flakani se v zahrade Albany theatre, vysedavani v knihovne nebo brouzdani marketem.

Vracim se domu a snazim se setrast katastoficky scenare a myslenky a zamacnout slzy aby me deti takhle smutnou nevidely.

Vybalime nakup a kazdy se venuje tak nejak sam sobe.

Pes se na mne vesi jako kliste a jsem rada ze ho ted mame protoze je to verny spolecnik a prostredek pro komfort, lze se s nim pomazlit aniz by vedel proc na nej clovek prenasi svuj smutek nebo strach a doufam ze to otrepe a bude bez nasledku.

I love you Max!