Day 6

Sobota 28.3 prezivame

Dnesek prinesl masivni sok. Dotedka jsme tyden prezili v izolaci a jakykoliv kontakt s vnejsim svetem (nepocitaje ten digitalni) se omezil na narizenou jednu vychazku do parku se psem kde clovek akorat zahledl obcas nejakeho sportovce zdalky a na nouzove vysadky do lokalni vecerky pro mleko.

Dnes jsem se ale rozhodla dopnit zasoby jidla do spize a mrazaku a sondovala kam se vypravit. Nechtelo se mi nikam, pochopitelne, ale zacina to byt nezbytne (toaletak, testoviny, chleba, ryze, maso, jogurty, zradalo pro psa atp). Prokonzultovala jsem zbezne s holkama na whatsappove skupine (jen zprostredkovane vim ze ostatni obcas na nakupy chodi, vubec nevim jako to “tam venku” vypada protoze na nasi ulici neni zadny pohyb ani lidi ani aut, proste je tu konec sveta, uplne mrtvo. Dozvedela jsem se ze na nakup on-line muzu zapomenout ze nedostanu slot. Neverila jsem a stravila pul dne registaci ne ruznych servech obchodu (treba v tesku uz jsem ucet mela ale zapomela heslo,  takovy ty hlavni Sainsburys, Asda, Aldi , Lidl, Coop) po te co jsem udelala research na tema kde je nejlepsi udelat nakup online. A po te co jsem nasladala potraviny do virtualniho kosicku dozvedela jsem se nejen ze mi je nedoruci ale ze si je ani nemuzu dojet vyzvednout. Proste to nejde.

28_03

Ja muzu vzit auto a jet udelat ten vysadek do obchodaku sama, ale co ti co nemuzou fyzicky? Psychicky? Lidi co uz ted se potykaji s panikou z pouhe myslenky opustit dum? Mne samotne trvalo nekolik hodin se presvedcit a vypravit a fyzicky dum opustit. nekolikrat jsem menila plan toho kam vlastne pojedu protoze jsem nebyla pripravena na to jak to bude probihat a co muzu ocekavat.

28_05

Takhle to vypadalo pred Icelandem na hlavni tride v Deptfodu. Lidi cekaji na vpusteni ve dvoumetrovych rozestupech. Rousku nema nikdo. Vybavuji se alespon latexovymi rukavicemi a vydavam se se zatajenym dechem poridit neco k jidlu pro svou smecku.

Pomerne uspesny lov a pak zastavka v mensim obchudku s organickymi produkty kde sezenu vajicka a chleba, a pripadam si jako hero.

28_04

Je to jen 10minut jizdy od nas, tudy jsme jezdili denne s Roxy do skoly, najednou je ta ulice ale jina, vylohy zavrene, rolety stazene, po chodniku vitr rozfoukava odpadky. Je snadny propadnout pocitu ze takhle spolecnost bude vypadat uz naporad, jako po apokalypse, uz zadne vysedavani v kavarne Waiting Room, flakani se v zahrade Albany theatre, vysedavani v knihovne nebo brouzdani marketem.

Vracim se domu a snazim se setrast katastoficky scenare a myslenky a zamacnout slzy aby me tak nevidely.

Vybalime nakup a kazdy se venuje tak nejak sam sobe.

Pes se na mne vesi jako kliste a jsem rada ze ho ted mame protoze je to verny spolecnik a prostredek pro komfort, lze se s nim pomazlit aniz by vedel proc na nej clovek prenasi svuj smutek nebo strach a doufam ze to otrepe a bude bez nasledku.

I love you Max!

 

28_0128_0228_06

1 thought on “Day 6

  1. Je to hrozně divný celý. V Praze to vypadá podobně, akorát roušky už nosí všichni. Spíš výjimka, když potkáš někoho bez ní. Chodím do obchodu pěšky, mám ho minutu od domu, ale nikdy se mi tam nechce… Je to asi pochopitelné, ale všichni jsou obezřetní, snaží se sebe obcházet, nikdo se na nikoho raději nedívá. A všichni chodí rychleji. Aby už ty výsadky ven měli za sebou. Psychika bude pochroumaná všude. Držte se tam!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s