že jedete sami ve svým autě, krásně umytým a nablýskaným, sluncem vyhřátým, s okny dokořán (hlavně to střešní), s Tracy Chapman na max, všechno pěkně na svém místě (děti, benzín, nákup, ruce, nohy), traffic není tak špatný a najednou se vám udělá tak zvláštně prázdno a oči se vám zalejou zničehož nic slzama?

Mně občas jo. Nejsem si úplně jistá ale může to bejt něco jako “feeling happy and content” – nic si neuvědomuju ani neanalyzuju ale ten mihotavej pocit se vrací, už tu pákrát byl. Tyhle momenty se mi zarývaj pevně do paměti. V tu chvíli jako by se otevřely všechny možnosti a jakobych se dokázala posbírat a pocítila že mám možnost volby. Jakoby mi bylo umožněno nahlédnout do dveří, o jejichž existenci nemám pod tíhou všedních starostí vůbec energii elaborovat.

Je to jako by mně někdo důvěrně známý poplácal po rameni a řekl ” Don’t worry, everything is just as it should be. You’re doing fine.”

Tak díky!