Jsme v půli prosince a Samuel začíná ze školy nosit vánoční přáníčka od spolužáků. A tak jednoho dne už není zbytí a musím si s ním sednout nad seznam ostatních 30dětí a přimět ho alespoň se na předtištěné karty podepsat a nadepsat obálku příslušným jménem. Dávno už jsem rezignovala na úsilí individuálních projevů a přání všeho nejlepšího, eseje ostatních dětí, kde specifikují množství dárků a koncipují složitá souvětí mně nechávají chladnou.

Včera nastal den, kdy jsem uznala že se bude zapotřebí začít proces psaní karet. Samuelovi jsem rozmluvila úmysl vkládat do obálek s přáním drobné hračky (bless him) protože máme sadu těch nejmenších a nejlevnějších karet ze Sainsburys. Ale alespoň si prosadil dávat tam čokoládovou minci. Balíček mincí obsahuje tři různé velikosti takže je postaven před dilema komu jak velkou minci udělit. Evidentně ho to těší, ta zodpovědnost při rozhodování.

A k mému velkému úžasu, zatímco odbíhám do kuchyně, chápe se sám seznamu spolužáků a odškrtává komu přání dát hodlá a komu ne. A začíná přání individuálně vyplňovat. Dokáže koordinovat vnitřek karty a obálku. A píše dovnitř vzkazy. Lee v ní v pondělí najde “You are mad” (což doufám že je žargon pro “cool”)…a Vidhi “Well done!” …nehodlám zjišťovat čeho se to týká a dotyčným to případně interpretovat. Jsem ohromená že mu to odsejpá a že ho to těší.

Rozděluje mince, nadepisuje obálky a ještě je zdobí obrázkem. Vysvětluju mu, že obálky se většinou zahazujou, ať se soustředí na přáníčka ale nesetkává se to s viditelnou odezvou. Nakonec ho to asi po 15kusech přestane bavit a pokračujeme dneska po snídani.

Roxana vstávala pozdějc a tak zatímco Samuel dokončuje karty podle seznamu, soustředí se její pozornost na čokoládové mince. ” I wan’t some too!” projeví své přání. “Ok, wait!” nakáže Samuel a začne jí připravovat přání a zalepí ho do obálky.

Roxana ho dostane, roztrhne pracně obálku a …“Whoops!” slyším od stolu. Samuel jí tam zapoměl dát tu minci. Smějeme se všichni tři asi půl hodiny