Najdža – deníky

část první – PŘÍJEZD

Odlet z Londýna 17.12 2011 ve 22.30, v Cairu přistáváme v 5.30 ráno. Děti let prospaly, Samíka jsme vzbudili po přistání, polospící Roxy neseme v náručí. Halou jsme jen proběhli, krátká zastávka na záchod, kafe, zmrzlinu, děti pár prolezení v místním (téměř prázném) koutku McD a hledání naší odletové haly.

8.30 Cairo – 13.30 Lagos. Let byl ok, před přistáním děti zase usínaly. Posbírali jsme kufry z pásu a na vozejku poskládané je vyvezli ven, kde do nás udeřilo slunce. Franklin se dal do diskuse s taxikáři, Samuel si sednul na bobek a začal se klacíkem šťourat v prasklině v asfaltu. Roxy obíhá vozejk se zavazadly a sbírá obdivné pohledy kolemstojících, jakoby to bylo samosebou, jakoby si byla vědoma toho jak je kouzelná a bezprostřední. Nelaškuje s lidmi a neflirtuje okatě, zároveň ale je zcela zřejmé, že si je jejich pohledů vědoma a střetu očí se neuhýbá. Na rok a půl slušná výbava, děvenko.

Franklin ulovil taxikáře (poté co se vymanil z osidel jiného, který se snažil ulovit jeho) a testuje ho jestli ví kde je hotel Blue Nest, který jsem před odjezdem vyhledala na internetu. Chlápek se tváří že jo, tak se nalodíme. Cestou ale dojde řeč na ceny, tipy a recenze jinejch hotelů co jsou blíž, a nakonec nás (se zastávkou na směnění peněz) odváží do hotelu jiného, aniž bychom kdy Modré hnízdo viděli. Miniexecutive suite hotelu Lasal nás vychází na 15,000 Najra a pokoj se nám zdá, po úmorné a dlouhé cestě, víc než OK.

Ono by to normálně z letiště nebylo víc jak 10 minut jízdy, ale bohužel jsme byli tak zasekaní v dopravní zácpě, že tento poslední, asi půlhodinový trip v autě bez klimatizace v odpoledním žáru, bez kapky vody k pití, uprostřed kolony rozpálených aut na prašné cestě bez domů, natož obchodů, byl tou nejnáročnější částí dvoudenní cesty (takže jakejkoliv hotel byl v tu chvíli oázou). Tekoucí horká voda a obrovská postel s čistým povlečením bylo vše, co jsme potřebovali.

Ale ještě ten den odpoledne jsme se, umytý a převlečený, vydali motorikšou na minivýlet o pár ulic dál do lokální vývařovny, protože restaurace našeho hotelu zela prázdnotou.

Přišlo mi legrační jak se F. bál do motorikši vlézt, musela jsem ho přemlouvat, a jak řidiče potom pořád upomínal ať dává pozor. (Pravda, doprava je na silnicích rušná, předpisy, pokud nějaké existují, se nedodržují a tohle vetché vozítko je na třech kolách a nemá žádný dveře – trochu připomíná ty co jezděj v Indii, ale Roxy držím pevně v náručí, Sami sedí mezi náma a kryje nás plechová korbička tak o co jde? ,)

V lokálním baru si sedáme ven a objednáváme egusi a bitter leaf soup, děti ale víc než jídlo zajímají mravenci na zemi, slepice v prachu na kraji silnice a mouchy slétající se na naše láhve s pivem Star.

Noc byla klidná a ráno jsme se cítili svěží.

Let z Lagosu do Enugu byl opožděnej, strávili jsme několik hodin čekáním na letišti (aniž by cokoliv ohlásili). Po příletu nastává boj o kufry.

Tohle mě před čtyřmi lety šokovalo, Enugu je malé letiště, nemají tam žádné přepravní pásy na kufry, dovezli je tam, přebírají a přehazují je rukama a když se někdo v uniformě zmocní těch vašich a nacpe vám je na vozejk bude po vás pak o pár metrů dál chtít peníze. Proto mě F. s dětma odkládá stranou davu – pokud v miniaturní prostoře nějaké ‘stranou’ je, rozhodně si není kam sednout takže stojím a snažím se nenechat se ušlapat – a sám jde ulovit naše tři kufry.

Pak nemůže najít palubní letenky a někdo v uniformě jeví zájem o to abychom dokázali že kufry jsou skutečně naše a vypadá to že se další platbě nevyhneme. Jsem ochotná je v tom mumraji otevřít a předvýst jim svoje oblečení ale nakonec nás dav odnáší kupředu a stejně bychom nenašli klíčky k miniaturním zámečkům na zipech kufrů. F. nakonec palubní letenky s vlepeným proužkem od zavazadel nachází.

Vítáme se s tatínkem a vycházíme z letové haly. Všude je intenzivní smrad benzínu. Už cestou do auta přes parkoviště se mi udělalo zle. Po zbytek cesty nemluvím a uvažuji, jestli si otevřením okénka pomůžu nebo naopak.

Venku už je tma a není nic vidět. Děti ani nedutají. Chvíli jedome po dobré cestě, dlouho potom po špatné. A nakonec několik hodně pomalých úseků po HODNĚ hrbolaté cestě plné výmolů a jsme na vesnici.

Džungle, cesta, dům i postavy před ním jsou utopené ve tmě. NEPA nejde, generátor nefunguje.

Otvírám dveře mercedesu, někdo mě vytahuje ven, ženské hlasy výskají a jásají, někdo mně objímá a tiskne k sobě, a další a další, nevím s kým se zdravím, do toho blikají displeje mobilů a Roxy se nahlas rozpláče.

Chci jako kvočna posbírat svě děti, strčit si je pod křídla a té tmě a těm lidem čelit nějak strategicky, zjednat pořádek, seřadit zástupy, uvítací procesí (pokud možno s informátorem a komentátorem) a hlavně SVĚTLO!

Jak mám ty lidi zdravit když nevím kdo je kdo? A kde budem spát? A jak trefím na záchod? Kde je můj kufr, kde je můj baťůžek? Nabídne nám někdo něco k pití? Jídlu?

A zatímco F. se ztrácí v radosti a nadšení, ve mně roste nervozita a nevraživost.

Jsem nasměrována dovnitř starého domu, kde jsme bydleli při naší první návštěvě. Zatímco venku muži slepují rozbité části generátoru, místnost spoře osvětluje petrolejka. Ten smrad mi neudělá vůbec dobře, požádám o vodu, ta mi ale vůbec nechutná, je teplá a je cítit benzínem.

Nakonec vycházím zase ven, a o něco později jdeme všichni s baterkou prohlídnout novostavbu, která bude pro tuto noc, a následující čtyři týdny, našim domovem a útočištěm.

5 thoughts on “Najdža – deníky

  1. sedmi February 5, 2012 / 11:11 am

    tyjo…

  2. Flamme (blog stale nepisici...) February 5, 2012 / 11:29 am

    no jo, ne vzdycky je clovek nadsenej… ja, seroslepa, jsem vzdycky v noci vic ve stresu… k tomu maji mistni lide neprijemny zvyk se vzdycky ptat: vis kdo jsem? nebo vis kdo to je? (grrr, jak bych to mohla vedet, kdyz ho ani nevidim..!) uz se tesim na dalsi cast… diky, spoon!

  3. terka February 5, 2012 / 11:54 am

    Krásně se to čte, Spoon!:) btw Flamme, a Ty už nebuď nepíšící a zase piš:)

  4. paja-ostrovanka February 6, 2012 / 8:34 pm

    fakt narez.tesim se na pokracovani. voda smrdici benzinem by byla moje smrt.

  5. nippa February 17, 2012 / 11:35 am

    normalne to prezivam ako to citam ;-))))) aj sa mi cnie ;-(

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s