Jsem vdecna za drobnosti

ktere nejsou drobnostmi

Znova a znova se presvedcuju o tom, jak dulezite a prospesne je vykopat se ven, vypnout tv a compjutr, prekonat tisic nastrah a prekazek a zavrit za sebou dvere zvenku. (Obnasi to napr. stoosmdesatkrat pozadat potomka c.1 aby se uz konecne umyl/oblekl/prevlekl/vycural/uklidil si hracky – a pak to udelat za nej – dale stoosmdesatkrat nakojit/prebalit/prevleknout potomka c.2 a vystihnout na odchod z domu chvili mezi spankem a pozadovanim dalsiho jidla. Zaroven je dobre nevybehnout v pyzamu nebo alespon s oblemcanym ramenem, pokusy o to vypadat upravene a elegantne uz jsem vzdala. Hlavni je mit dostatek vlhkejch ubrousku, piti, jidla a penez)

Takze jsme se opravdu vykopali a zaklapnutim dveri konci zpravidla veskery stres spojeny s pripravami. Ze za nami zustava doma paseka je irelevantni.

Jako vcera. Nejriv mladej remcal a nase vypravy maril a bojkotoval, nosil dvdcka a chtel si je sam poustet a mel tendence bejt protivnej. Na autobusouvy zastavce jsme byli nakonec nastoupeny bez place a odporu neco k poledni. Umorne horko velilo ‘indoors’ takze plan B obsahoval hernu (softplay), Cafe a mozna pozdejc park. Na delsi trip busem jsem se necejtila a Peckham se zdala bejt dobra volba, spojim to s nakupem a je to blizko. Takovej jednoduchej nicmoc plan, v podstate jsme jen ‘kolem baraku’, zadny velky ambice.

Ale tak nejak vsechno pekne klapalo a klikalo do sebe. Sami prijemni lide. Usmevy. Na softplay mala spala a Samuel si nasel kamarady a lital jako vitr. Sedela jsem a pozorovala ostatni deti a jejich rodice. Vedle me chlapek co z oka vypadl Ewanu Mc Gregorovi, sympaticky blondak trochu do zrz, nakratko, s usmevem v ocich. Tak mily pohled a mila tvar, nemusel vubec nic rikat. Casto svy dve deti kontaktoval pohledem, slovem, pohlazenim a zapojoval se do hry. Deti byly misene. Jeho prizvuk ciste britsky- rekla bych stredni trida, krasne a zretelne vyslovoval. Na zaver session dorazila i maminka, se zapletenymi copanky a ebenovou pleti. Tak prirozeny par, probirali nakup nejakych Birthday Cards a vypisovali do nich pranicka. Vesele a krasne deti. Samuel se s nimi skamaradil az na konci session, predtim lital s nejakym Abdulem, podle kulatosti tvare jsem ho typla na Somalce.  

A pak prisla maminka, ktere jsem si v Peckhamu uz jednou vsimla. Ma dve deti. Asi triletou holcicku a sotva rocniho chlapecka. Chlapecka nosi na zadech v krosnicce, holcicka miva s sebou kolobezku. I dnes ji mela. Maminka vyndala syna z krosnicky a on se prisuny vsede (jeste nechodi) a za mocne pomoci sestry tahanim odebral do micku si hrat. Sestra ho hlidala a koordinovala jeho presuny, casto ho objimala a libala. Maminka se nehla z lavice, hlavu svesenou, tvar ji prekryvaly upravene polodlouhe vlasy. Slozena kolobezka zapadla za lavici a ona ji dlouze a slozite dostavala pres kovove operadlo zpatky. V jednu chvili se ji jeji syn priblizil skoro na dotyk, podel lavice se vztycil a pokousel se udelat krok. Ona ho nevidela.

Jeji ruka si celou tu dobu pohravala s prezkou na dcerine bote, biloruzove, s kytickou. Hladila ji a laskala. Nemohla jsem od jejich prstu odtrhnout zrak. Do tech doteku jakoby se soustredila veskera jeji laska. Pak zablikalo dvakrat svetlo a zrizenec ohlasil konec session. Pozorne deti obula, nandala syna do krosnicky, postavila se, rozlozila bilou hulku a tapave se vydala k vychodu.

Porad dokola si predstavuji jeji odvahu, odhodlani a vuli. Cim musela projit nez dosla k rozhodnuti mit jako nevidoma deti? Jak zapasi s denodennimi zalezitostmi ktere my povazujem za samozrejmost? Co citi zena ktera nikdy neuvidi tvare svych deti? A ze ty tvare byly krasne!

V porovnani s jejim zivotem je ten muj prochazka ruzovou zahradou. Posbirala jsem sve deti a mela chut jim snest modre z nebe. Jeste dlouho jsme se pak pohybovali pred Peckham library, Samuel v bouncing castlu, se zviratkama z farmy a dokonce vyfasoval balonek od policajta, byl tam nejakej happening se stanama a letackama. Nikam jsme nepospichali, malou jsem pak nakojila v kavarne a Samuel snedl skoro uplne celou porci detskyho menu zacoz si zaslouzil (a skutecne dostal) zmrzlinu.

12 thoughts on “Jsem vdecna za drobnosti

  1. Mod, July 8, 2010 / 11:40 pm

    Myslím, že nevidomí nevnímají věci tak, jak myslíš, jejich svět je prostě jiný, hodnoty jsou jiné. Ta žena své děti určitě nebere jako "kus odvahy", spíš možná jako vzácný dar a obohacení života, znám to od těch lidí z Paraplete, ale máš pravdu, náš život je proti tomu jejich velmi snadný:-)

  2. squire July 9, 2010 / 3:35 pm

    Moje babička (nevidomá) na to šla fikaně. Mezi dětmi si nasázela velké pauzy (6, 5, 5, 4) a tak jich nakonec zvládla vychovat pět. Ty starší se prostě staraly o ty mladší – koupaly, krmily, vozily ven…

  3. Abu July 9, 2010 / 5:31 pm

    moc hezky jsi to napsala. Cítím to stejně. I přesto, že mod má asi pravdu….

  4. spoon July 9, 2010 / 7:47 pm

    Mod: Kazdy vnimame veci jak je nam dano a jak umime. Ja popsala jen svoje pocity – netusim jak to vnimala ona, samozrejme. Pro ni to byl zrejme obycejnej den jako kazdej jinej. Mne v ten moment ohromila vlna vdeku za to ze svy deti vidim. Jednak (jesitne a sobecky) ze se tim pohledem mohu kochat a druhak (prakticky a prioritne) ze az uslysim jejich rev jak odnekud spadli etc. budu moct priskocit briskne na pomoc a nespolehat na pomoc druhych. Uz to jak divcina popotahovala sedicim bratrickem kupredu ve mne budilo hruzu nebot se mi zdalo ze s dalsim trhem musi notne prastit hlavou o zem. Byli jsme v prostredi herny s hruba 20detmi ruzneho veku, kde rodice jsou za sve ratolesti zodpovedni. Jak muzu bejt zodpovedna kdyz nevidim co delaji/co delaji jini jim? To je jen muj uhel pohledu a az ji priste potkam treba s ni dam rec.Squire: vsechna cest tvy babicce! To bylo na vsi nebo ve meste?

  5. squire July 9, 2010 / 11:31 pm

    Tak napůl. Na předměstí Brna brzo po válce (máti je ročník 45, nejstarší strýc 29). Děcka si chodily hrát na vlakový násep nebo k řece. Bydleli v činžáku, v celé ulici byla jen jedna rodina, která měla auto…. zázemím město, vztahama vesnice.

  6. Mod. July 10, 2010 / 11:26 am

    spoonjo, já ti rozumím:-)

  7. sedmi July 10, 2010 / 1:52 pm

    ty jo, to taky obdivuju :)

  8. Majka July 11, 2010 / 12:42 pm

    Pavli, krásné a emotivní povídání. Minulý týden byl v televizi pořad (už nevím na kterém programu) o handicapovaných manželstvích. První manželé slepí, druzí byli hluší a u třetího páru byla maminka na vozíčku. Všechny páry měli 2 zdravé děti. Reportérka sledovala tato manželství 6 let – od rozhodování se – zda mít děti. A pak průřez běžného života a výchovy dětí po dobu 5ti let. Nakonec se každého páru zeptala : kdyby jste si měli vybrat slepotu, hluchotu, nebo invalidní vozík. Co by jste brali.Každému páru se jejich vlastní handicap zdál nepodstatný a nicotný proti těm druhým párům. Každý tedy zvolil svůj handicap.Celý pořad jsem probulela, a zase jsem si uvědomila jak jsou moje problémy a starosti nicotné a zanedbatelné. Jak obrovský dar mám ve své zdravé rodině a jak obrovský obdiv patří všem postiženým lidem, kteří v každodenním boji s realitou dokáží rozdávat úsměvy a ještě vychovat děti.

  9. Hanka July 11, 2010 / 4:42 pm

    Majko, dekuju za zminku tady, a spoon moc diky za link a krasny clanek! Dokument jsem ted shledla, ta pokora, sila, odhodlanost, laska jsou neuveritelne a myslim, ze z techto deti opravdu vyrostou citlivi lide s velkym srdcem. Nechci generalizovat, ale zda se mi byt smutny zivotni paradox, ze prave ti, kdo maji stesti byt zdravi, casto nevidi/zapominaji na podstatne veci. Moc uzitecny dokument, opravdu!

  10. spoon July 11, 2010 / 5:11 pm

    Prave jsem ten dokument shlidla a je to na dlouhou diskusi…Co me zarazilo ze hned dve osoby byly poznamene ceskym zdravotnictvim. Novomanzelka upoutana na vozicek po nehode a pote co se v nemocnici ‘neco nepovedlo’ (taktne vynechali detaily) a neslysici zena po spatne aplikovane injekci v mladi.A pak samozrejme vsechno to co jsme tu uz ‘nakousli’ – odhodlani, vule, zivotni hodnoty. Inspirujici! Moc se mi libi ten nevidomy par a tatinek ktery si preje aby z jeho deti vyrostli klidni a citlivi lide. To se jim jiste podari! Moc jim fandim.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s