Zapisky z Nigerie

Při hledání kontaktů v loňském diáři jsem objevila své ručně smolené zápisky z Nigérie.
Zároveň s opraveným kompjůtrem mám díky bráchovi záležitost zvanou ´Virtual PC´ v kterým mám virtuální českej MS Word a pořídila jsem si slušivé vlastnoručně vyrobené přelepky na klávesnici takže se to bude snad číst o něco líp. Neslibuju že takhle budu teď psát všechny příspěvky protože mi to jde ďábelsky pomalu ale při přepisovaní to tak nevadí (nemusím se snažit udržet myšlenku).

28.12.2007, Vesnice Udi, (přeloženo do češtiny: dům uprostřed džungle a nejbližší sousedi 2 kilometry daleko), Enugu state, Nigerie


Pátek večer. Ležím v našem modře vymalovaným pokojíčku na vyřezávaný posteli s bílým vyšívaným povlečením, vedle mě spící Obinna. Když se na něj podívám, napadne mě není divu že jsou všechny ty africký děti pořád tak ušmudlaný!… červenej pískovej prach je totiž tak jemnej že ho vítr nanosí všude a rozetře se pak do šmuh jen trochou vlhkosti. Neustále prát by nemělo smysl, jednak voda je vzácná a kupuje se a jednak praní v ruce zabere docela dost času.


Ráda bych jim příště přivezla valchu, ale musím se nejdřív ujistit že s ní sama umím zacházet.


Na trhu ve městě jsme na můj popud koupili varnou konvici na čaj, ale po zapojení do sítě stáhla proud z celého baráku, žárovky znatelně potemněly a voda se ohřívala nekonečně dlouho, aniž by se dovedla k varu. A to dalších spotřebičů je opravdu minimum, nějaká ta nabíječka na mobil, ventilátor a světla. Usoudila jsem, že moje snaha být nezávislá a nemuset chodit na dvůr se žádostí o rozdělání ohně a ohřátí vody nebude zřejmě korunována úspěchem a konvici odložila.


Ježíš jak já je obdivuju!


Bude půlnoc, mně se klížej víčka, oni se venku radujou a zpívaj. Ráno já budu vstávat s úpěním kolem 8,9tý a oni už od 6 (někdy i dřív) prozpěvujou, tančej po baráku, zametaj červenej prach a jsou šťastný. Ranní rituál je že kdo vstane první (většinou maminka) zpívá a postupně vstávají a přidávají se k ni ostatní. Je to vlastně motlitba Good morning Jesus, good morning Lord, při poslechu které budu mít později při vzpomínkách pokaždé knedlík v krku. Když se někdo nepřidává a nepřidává, zaklepou mu cestou kolem jeho pokoje na dveře. My tvrdojíšně a urputně oddolávali, F. ačkoliv věřící, bere tyhle věci dost vlažně.


Dneska jsme se s tchyní (které říkám mama Agozie) dohodly, že mi přijede do Londýna pomoct až budu čekat druhý bejby. A slíbila jsem taky že přijedem na vánoce zas napřesrok.


Líbí se mi tady. Líbí se mi zdejší architektura, sociální struktura, příroda, lidé. Nemůžu si pořád pomoct NESROVNÁVAT se s nima. Jsou krásní, veselí, věřící, navzájem se milují a respektují.

29.12 Sobota
Samuel se začíná zvedat – z lehu na břiše jde na kolena a vzepřené ruce a odtamtud napíná nohy v kolenou a pokouší se vzepřít, zadek ve vejšce jak píďalka. Je hrozně dojemnej v těch umolousaných dupačkách.


ThankGod nám do pokoje nainstaloval na zeď věšáky takže už nemusíme přehrabávat úplně všechny kufry a tašky když něco hledáme ale jen některý. Kromě postele a pár plastových židlí je totiž pokoj jinak bez jakýhokoliv nábytku a postel byla vyrobena speciálně pro nás, ostatní spěj na zemi na rohožích nebo matracích.


Nonso dnes odřídil náročný čtyři cesty džunglí do sousední vesnice vzdálený asi 30 (až 60)minut cesty autem. Bylo potřeba na etapy odvozit široké příbuzenstvo protože jsme jediní kdo disponuje autem. Jestli by bez nás cestu absolvovali pešky nebo vůbec jsem nezjišťovala, nepochybuju že řešení by se našlo.


Tatínkova sestra je si s tatínkem velice podobná a všichni Ezehovi jsou krásní.

31.12 Pondělí
Ráno jsme se ke zpěvu opět nepřipojili ale vyštrachali jsme se ven před dům si vyčistit zuby. Ještě v nočním úboru (triko a džíny protože jsem noc předtím byla příliš unavená na nějaký převlíkání) jsme se vypravili na malý obchůzky bezprostředních sousedů, z nichž někteří nás již předtím navštívili a vesměs se jednalo o příbuzné protože kdo má barák vedle baráku někoho jiného prostě musí být nějak spřízněný!
Výprava se skládala z F., mně, S., tatínka, bratrů Nonsa a ThankGoda a bratrance Nnenda. U sousedů vedle umřel před časem malý chlapec tak jsme jim šli projevit upřímnou soustrast, jiné návštěvy byly jen formální, pozdravné, gratulační, seznamovací a všechny se odehrávaly podobně.


Přicházíme k domu, na zápraží / ve světnici se rozestaví židle, na nich jsou usazeni příchozí po obligátním pozdravu – potřesení rukou a popřání dobrého rána (odpoledne/večera) např. Good morning Sir! na což se odpoví You are welcome. Pak jsou na talířku doneseny kola oříšky (nesmírně trpké a hořké) – pro váženější hosty a pokud jimi rodina disponuje, nebo garden egg – celkem stravitelné i když nepříliš chutné zelené ovoce. To druhé zmíněné se požívá s velice ostrou směsí peanut butter + pepper (ale ne nutně). Nakrájené oříšky jsou nabídnuty nejstaršímu nebo nejváženějšímu hostu, který se toho buď ujme nebo předá tuto čest ještě někomu jinému (případně se o to chvíli hádají protože se respektují navzájem), ten pak pronese motlitbu (většinou za příchozí, jejich rodiny, zdraví a prosperitu) a zakončí ji všichni sborovým Amen a zakousnou se do svých oříšků a sedí pak v družném rozjímání / hlučném veselém hovoru (dle situace). Proberou novinky z okolí, ženy z kuchyně přinesou pití (malt, pivo Star, Guiness, Fantu nebo Sprite) nebo i jídlo (podle situace) a pak se odklidí zpět do zákulisí. Starší ženy ale občas přisednou poklábosit, obzvlášť je-li mezi návštěvou také nějaká žena. Nezřídka se přitrousí i další příbuzní, známí a sousedé a zdravení nemá konce.


Zpátky doma jsme byli ještě dopoledne, ale než jsme se vypravili na cestu do Enugu bylo asi půl jedný. Hlavní účel cesty bylo koupit kozu a spravit nárazník u auta, kterej upadl předevčírem na jedný místní cestě při překonávání všudypřítomných jam a výmolů. My tři byli vyloděni v luxusním McDonaldu’ nebo spíš parodii fastfoodu, protože přes design kterej McD připomínal se uvnitř prodávala rýže, pečená ryba, kuře a všelijaký ty jejich jídla. Nicméně jídelna měla klimatizaci, splachovací WC a tekoucí vodu na záchodech takže jsem byla nadšena. Dokonce jsem si dala kafe a dort, věc nevídaná a neslýchaná.


Nonso odjel s maminkou na trh, kde ji vysadil aby zařídila koupi kozy a sám odjel zařídit opravu auta. Přestala jsem sledovat čas. Hodinky nenosím a mobil který byl věčně bez signálu jsem odložila. Nemělo ani smysl vyzvídat jak dlouho to bude trvat protože to nikdo nevěděl.
P
ak
se Nonso objevil a naložil nás a jeli jsme pro maminku, která seděla trpělivě na zemi uprostřed žen a koz na tržnici. Koza šla do kufru. Nelíbilo se jí to. Přes mý protesty že s trpící kozou v kufru nikam nejedu a ať jedem rovnou domů, jelo se ještě na jinou tržnici, nakoupit nějaký boty a trička pro mě. (story o zapomenutým kufru popisuju jinde). Koza se utišila a já si představovala co si asi myslí, jestli už je udušená nebo jestli se uvelebila a usnula. Asi těžko protože bylo 30stupňů.


Projeli jsme davem aut, motocyklů, koleček s náklady, lidí a odpadků, zaparkovali a šli proběhnout stánky v krkolomných uličkách, něco jako Camden Lock ale 100x větší a 100x špinavější. Hned za chvíli jsme našli docel slušný sandále ale s hadrama je to tam těžší, vše je second hand a v pytlích, člověk to musí přehrabovat a pátrat nejen po materiálu ale hlavně po velikostech. Neměli jsme čas a ani mě to nebavilo. Obinna upocenej, utahanej, visel mi na rameni a nestíhal. Každej koho jsme míjeli na něj zíral, mluvil, skláněl poklony. Na mě volali OŇÓČA!"(běloško), WELCOME!" (vítej) a zubili se. Někdy to bylo jen Oňóča…’- a pusa zůstala otevřená údivem.


Vrátili jsme se k autu a Nonso spravoval kapající tekutinu (nevím jestli šlo o olej, vodu, benzín..). Pak jsme se vydali na cestu zpátky a neujeli ani 500m a při přejezdu díry v silnici to v autě najednou hrklo, cuklo, trhlo a … za námi zůstal na silnici ležet výfuk.
Nejdřív jsem myslela že jsme ho jen přejeli, ale Nonso potvrdil že je náš, vystoupil z auta, opatrně ho sebral protože byl horkej a spolu s F. ho hodili do kufru ke koze a jelo se dál.


Dojeli jsme místo na ves tedy k mechanikovi ve městě, my tři byli vysazeni v blízkém hotelu abychom se osvěžili. Mezitím vítr a prach vystřídal těžký, teplý déšť. Netrvalo dlouho a vzduch se vyčistil a ulicemi teď tekly proudy červeného písku.


Auto se spravilo aniž by koza spatřila světlo světa a pokračovali jsme, nyní již soumrakem, v cestě zpět. Doma jen rychlá otočka , převlíknout Obinnu protože byl jak prase, vyzvednout flašku chlastu zakoupenou dříve a jelo se na další návštěvu, tentokrát guvernéra, tedy budoucího (možná). Chlápek docela sympaťák, Franklinovi před léty nezištně poskytl nějaké peníze (když někdo dostane víza tak s vizí vycestovaní a světlých zítřků obejde příbuzné a známé s prosbou o finanční pomoc, jinak by nikdo nikdy nevycestoval, a jeden nikdy neví kdy se kontakt v zahraničí bude hodit a kam to dotyčnej dotáhne takže většinou všichni přispějí). Místo koly oříšků dostáváme Redbull a Onion crackers, jsem v sedmém nebi a bořím se do superměkých křesel a unáším se pitoreskním interiérem. Taťka, mamka, bratři, všichni vyzdobení, sedí na sedačkách jako slepice na hřadě (..ehm..to přirovnání by zde nepadlo na úrodnou půdu, zdejší slepice totiž sedí na stromech).


Až teď zpětně vidím proč si tuhle návštěvu prostě nemohli nechat ujít a jak dar kozy a alkoholu demonstroval jejich movitost a díky. Dluhy v jejich kultuře není nutno splácet, půjčka se de facto rovná daru. Ale to zadostiučinění že jejich syn přijel na vánoce (a zase může odjet zpátky!), že s sebou má manželku a syna a je na ně radost pohledět, že máme auto a že rodiče odvezem a přivezem…že se nám daří, to je víc než DÍKY", protože to naplní radostí i srdce dárce.

9 thoughts on “Zapisky z Nigerie

  1. nippa April 16, 2009 / 2:08 am

    velmi pekny clanok…

  2. Gleep April 16, 2009 / 8:57 am

    Wow! Tak to na mě tak dýchlo…. Jak málo víme o těchhle kulturách. Když koukáš na N.Geogr. tak to stejně nedokážou popsat tak, jako někdo kdo tam byl… Takhle (no samozřejmě že né takhle ale jinak) vzpomínám na Dominikánu, co všechno se o tom člověk doví, ale když pak dojde na realitu, je to všechno úplně jiné…

  3. Cheorchia April 16, 2009 / 1:49 pm

    Jako kdybych tam byla taky,tak moc je to psani ŽIVÉ :-))

  4. Nadherny psani. Zrovna shodou nahod ctu knihu Alexandra Poussina Afrika Trek, je to cestopis francouzskeho paru (i kdyz, ona je vlastne puvodem Slovenka), ktery presel Afriku z Kapskeho mesta az do Jeruzalemu pesky (sli to tri roky). Myslim, ze to bylo prelozene do anglictiny. Je to vyborny cteni a i kdyz pres Nigerii nesli, tak myslim, ze se ti to bude libit a ozivi to vzpominky…

  5. Eliza April 16, 2009 / 5:35 pm

    Díky, super.

  6. bosorka April 16, 2009 / 10:51 pm

    chudak koza :-)

  7. iva April 20, 2009 / 7:04 pm

    fotky…by nahodou nebyly??? :)

  8. iva April 20, 2009 / 7:05 pm

    nejdriv myslet, potom psat..uz jsem je nasla.. :)

  9. zdenka January 25, 2010 / 10:54 pm

    Super další úžasný člověk,který má do Nigerie velmi blízko.Dobrý blog jsem ráda že jsem ho našla.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s