A doufam ze nadlouho naposledy.

Napodruhe podana zadost o turisticka visa byla nakonec prijata a byla jsem vybavena listeckem s predtistenym cislem, razitkem ambasady a rukou vepsanym datumem 9.11 a casem 3.30-4.30. V dany den jsem se tedy vypravila nase pasy s visy vyzvednout, planujic si na zbytek dne vylet do Camdenu. Byl patek a Trafalgar Square pobliz ktereho se vyse uvedeny urad nachazi bylo plne turistu foticich se pred cervenymi dvoupatrovymi autobusy, cernymi taxiky a kdejakou sochou. Proklickovala jsem mezi nima s kocarkem a dojela pred dvere uradu. Nastesti mel prave stejnou cestu mlady silny muz – nahoru vede asi 7 prikrych schodu, pak je neco jako vratnice a pak se musi po asi 15ti stejne prikrych schodech dolu.

Prostory byly jako obvykle plne a najit volnou zidli na sezeni nebylo lehke. Kapacitu hlavniho prostoru odhaduju tak na 90 a zadni prilehlou mistnost tak na 40. Byla jsem v pomerne pohode nebot jsem vedela ze ostatni jsou tu z jinych duvodu a ja si jdu JEN neco vyzvednout. Zadne poradove cisilka jako posledne se uz nevydavaly, domnivala jsem se tedy ze doberou posledni pripady tech kteri prisli zadost podat a pak zacnou vyvolavat jmena nebo cisla tech co si jdou neco vyzvednout. Radsi jsem se sla ale k okynku preptat ale bylo mi doporuceno sednout si a cekat. To je v podstate jedina odpoved ktere se tam kdy od kohokoliv dockate.Takze jsem cekala. Od tri do 3.30, pak do 4, pak do 4.30 a uz trochu znervoznela jsem sledovala, ze stale volaji jen cisilka z poradniku (zadatele) a prestoze vydavat jeste vubec nezacali, u okynek uz se zacaly tvorit hloucky a fronty a davy, ktere se zrizenec marne snazil rozehnat mocnym ‘SIT DOWN!’. Prislo mi legracni ze se lidi houfuji jak stado, prece nas budou volat cislem takze stat vepredu nema smysl! Ja stat rozhodne nehodlam, davova psychoza se mne nezmocnuje, premitam si a dal sedim a trpelive cekam.

Strih v case a stojim se znavenym Samuelem na rameni uprostred chaotickych hloucku a probijim se k ruznym okynkum abych se dozvedela ze tam delaji jen nahradni pasy, tam jen renewals, tam jen emergency certificates. Par bilych tvari v jine fronte, ale neminim se s nimi slucovat aby to nevypadalo ze se nevyznam … pak ale odhazuju ostych a tlacim se k nim…jen abych se dozvedela ze to je fronta jen pro britske obcany, travel agents a kuryry. Zase jsem odtlacena jinam a aniz by zacali jakekoliv cisla kde vyvolavat, panika a chaos se stupnuje a najednou vidim ze lidi kteri maji stejny typ listecku s cislem jako ja se protlacili k okynku a strkaji ho dovnitr a chlapek prochazi kominkem pasu a hleda ten spravny. Typci co prisli daleko po mne se probojovali dopredu, zenu s dvojkocarkem a tretim ditetem na ruce nevyjimaje, vsichni pres sebe spokojene slapou a nadavaji si. Neverim tomu co vidim za okynkem. Hromada pasu je prehrabovana tam a sem v marne snaze najit to ci ono cislo, dalsi urednik se snazi pomoct a bere od nekoho dalsi listecek, nekdo uz pas dostal ale nemuze se pres lidi probojovat ven od okynka, okamzite je napadan ze zabira misto a lidi nabiraji raze.

Strih v case a (uz) jedina bila zena v celem tomhle panoptiku (ja) rve na celou mistnost neco o systemu, chaosu, pouziva terminy jako ‘neskutecny’ ‘neuveritelny’ a podobne. Pres moje protesty nikdo poradek nezjedna a cisla vyvolavat nezacnou (prestoze by to bylo asi o 90% casove efektivnejsi) a jedineho ceho se mi dostane je doporuceni od nekolika ‘spolubojovniku’ at se protlacim vic dopredu ze uvidej ze mam bejby a budu mit vic sanci uspech. ‘I’m not like you! ‘ hystercim ‘you behave like animals!’ ..a odstrkuju nejakou zenstinu a prcham do zadniho kouta kde proplukam v nezrizeny plac.

Za celeho tehotenstvi a ani po porodu jsem nebyla takhle hypersensitivni. (Den predtim jsem mela podobnej emotivni vybuch ve skole). Premitam jak nalozit se situaci a rozhoduju se zustat a vyckat az se vsichni poperou a odejdou se svymi pasy a pak si vyzvednout ten svuj, kterej, jak verim, tam nekde je. Kdybych ted odesla mozna uz ho neuvidim. Mozna uz ted mizi nekomu pod rukama. Textuju Franklinovi aby prijel a zkousim zadrzet slzy ale pocity mne premahaji. Bezmoc, vztek, litost. Nakojim a prebalim Sama a mezitim prijde jedna slecna, pta se jestli jsem ok, ani se na ni nepodivam, stydim se za svuj vystup, ale nakonec si se mnou povida a omlouva se za ‘sve lidi’ a je moc mila, rika mi ze se nesmim dat, at si stezuju, at chci mluvit s manazerem a ze v Nigerii je tohle bezny ze proto to tady neprijde nikomu divny ale ze ona chape ze to neni spravny a ze by to takhle bejt nemelo.

Uklidnim se az za dlouho, neodvazim se ale nakouknout zpatky do mistnosti, at si me tady klidne zamknou, myslim si. Hlasy odtamtud uz utichly a nevim ani kolik je hodin ale franklin je na ceste z prace sem, samotny se mi nechce vubec ven zpatky mezi lidi. Ale nakonec prece jen vystrcim nos a za prepazkama uz to balej! V cekarne zustali jen dva nebo tri chlapci co zrejme neuspeli a chystaj se nekoho premlouvat ci uplacet. Jdu tedy k okenku se svym zmuchlanym listeckem a rikam ‘Can I get my passport now?’ (s durazem na now) Zena s prisnym vyrazem jeste hraje dulezitou, ze to neni jeji agenda, ze ted dela neco jinyho, tak si jdu zas sednout. Vzapeti vola ‘Anyone else for visa?’ (chapete – do prazdny mistnosti!) takze tam zase jdu a davam ji papirek a ona jde a hleda, a posleze opravdu nachazi, muj a samueluv pas. Hodim to bez podekovani do tasky, pomyslim na stiznost a manazera ale myslim ze pro smich uz jsem dneska byla dostatecne, proto se obleknu, capnu kocar a jdu pryc. Jeden chlapek se za mnou zveda ze mi pomuze s kocarkem ale odsekavam ‘don’t bother yourself’ a zdolavam schody jak rambo. Dvere ven jsou uz ale zamcene takze mne stejne nekdo dobehne a pousti ven. Studenej vitr odnasi me tiche sproste nadavky zatimco se pohrouzim zpet do davu stastnych turistu.

S Franklinem si pozdejc davame sraz v Mc Donaldu a prohlizime pasy. Visa tam skutecne jsou ale mne chut na Nigerii momentalne ponekud presla…

$$OBR291464$$