jak to chodi na konsularnim oddeleni

Prisel korespondak z ambasady adresovany Samuelovi, ze se ma dostavit k vyzvednuti pasu / obcanky / rodneho listu (nehodici se skrtnete), a zaroven vratit stare doklady. Strefila jsem se zrovna do dvouhodinove poledni pauzy (zrejme chudaci zamestnanci shledali Notting Hill prilis drahym a v poledne si sami vyvaruji jinak nevim proc se nestihnou najist jako vsichni normalni lidi za hodku) takze jsem zaplula do Subway a dala si BLT a vyckala druhe hodiny odpoledni. Uz zdalky me ale vital hrozen lidi pred dvermi. Dobra, najedi se a pusti nas dovnitr, zadoufala jsem. Chodnik pred budovou ambasady je sice siroky tak, ze se kolemjdouci kolem nas propletou, ale nehostinny a bez lavicek (pokud neminite sedet jak chuligan na betonovem kvetinaci s muskaty). Bylo zde uz nekolik rodin s (rozpustilymi) detmi, dve matky s kocarky (vcetne me), par zamilovanych dvojic (kde z paru jeden vzdy nebyl cech) a kolem nas rusna ulice, kde co chvili na svetlech zastavil cerveny dvoupatrovy autobus a cestujici z nej nas zvedave prejizdeli ocima. Byla jsem v tu chvili vdecna ze ceska vlajka na vstupnich dverich do konsularniho ma velikost postovni znamky a jine napisy nade dvermi ci kolem nich nejsou, krome instrukci o vypnuti mobilu a dvojjazycneho vysvetleni: " Jelikoz zde jsou nedostacne cekaci prostory, vchazejte na vyzvani po jednom".

Bylo 14.02 a ja se mezi lidma protlacila a zazvonila na (neoznaceny, jakoby bytovy) zvonek. A obratem nekdo pustil bzucak. Upozornuju ze budova je betonova a cele prizemi je prosklene takze za zaluziema videli moc dobre kolik nas venku je, ovsem ‘vyzvani’ bychom se zrejme nedockali, dvere jsou zvenku na kouli.

Ve 14:45 prisla rada na me, dvere s tezkym Branem (ktere zavira samo) mi nikdo pridrzet nepomohl, tri venkovni schody jsem jakztakz prekonala a v cekaci/prijmaci hale mne uvitalo slepe a prazdne podaci okynko do ktereho asi po 3minutach zevnitr nerudne nakoukl postarsi pan. ‘Prosim?’ zavrcel. Hned se mi zachtelo se ho zeptat jak dlouho tu zije a jestli to jeho ‘Prosim’ se mu zda patricnym ekvivalentem profesionalniho ‘How can I help you?’ ktere vam s usmevem predestre kazdy statni zamestnanec na poste, bankovni urednik i prodavac. Ale udrzela jsem se a podavam mu bezeslova korespondak, na ktery chvili kouka a pak se zepta ‘ to je pro vas?’ ‘Vypadam snad jako Samuel?’ chce se mi opacit ale opet se ovladnu a odvetim (pokud mozno pratelsky) ‘pro syna’ … a ve skrytu duse mne ochromi strach ze mi dokumenty vydaji teprve az se Samuel bude umet sam podepsat. Neracionalni a absurdni myslenka ale v kavkovskem state a v tehle nehostine instituci ma clovek pocit ze nic neni nemozne.

Pan s vrcenim odchazi a pozdeji prinasi pas, rodny list a osvedceni o obcanstvi, a podava mi tri papiry ktere mam podepsat. ‘neni tu tuzka’ rozhlizim se kolem sebe. ‘Musi tam bejt, jednu jsem tam rano daval’ nehodla se vyvest z miry pan. ‘Jestli tam neni tak to si budete muset nejakou sehnat, ja tam nebudu davat svoji’. Rozhlizim se po hole prostore cca 2.2 x 3 m, jedna slecna tam vyplnuje sve papiry ale naznacuje mi ze ma tuzku vlastni a ze neda. Ja propisku mam ale nehodlam uverit tomu ze bych v opacnem pripade byla nucena vyjit ven mezi dav cekajicich lidi, zacit shanet tuzku, nebo si ji jit koupit do trafiky a cekat znovu. Stojim dal pred okenkem a uvazuji o tom sbalit doklady, nic nepodepsat a vypadnout. Pan zmizel a okenkem jsou videt prostory kancelare kde nejaka pani strasne dulezite telefonuje. Nakonec pan tuzku prinasi a ja se zvecnuji na kopie dokumentu a odchazim bez pozdravu. Venku cekaji dalsi lide, kteri prijeli z Manchestru, Liverpoolu, utahani z cesty autobusem, nervozni jestli chytnou spoj zpatky, uhybaji metari ulic a doufaji ze se nerozprsi.

Nevedet jak luxusni prostory ma ambasada vevnitr, rekla bych z tohodle zazitku ze jde o bananovou republiku. Hodlam jim napsat otevreny dopis a navrhnout aby preresili interier uradu vic ‘user friendly’.

No, hlavne ze mame pas, ted muzem jit pro zmenu na nigerijskou ambasadu zadat o visa.

Jeste ze jsem na te materske dovolene ;-)