Ocitla jsem se ve zvlastnim pocitu casoprazdna, v prostorovem a pocitovem vakuu

jsou bezmala dve hodiny odpoledne, a pokud nechci zmeskat letadlo mela bych nepozdejc kolem ctvrte uz sedet v nejakem prostredku londynske hromadne dopravy a nechat se odvazet na Heathrow. Misto toho se nachazim v plnem zaujeti nad satnikem, prochazim supliky a prerovnavam kominky, zehlim Franklinovy kosile a dokonce i trenyrky, coz jsem nikdy nedelala. Mela jsem dlouhou horkou koupel s knizkou, do ktere se marne snazim zacist, ted jsem si udelala toust a caj s mlekem a premyslim co vlastne sbalit, kolem mne ruzne mobily, nabijecky, prevody AJ-CZ zasuvek, sbirka klicu, kreditnich karet, karet na dopravu, zdravotnich karet, a v male prirucni tasce zatim jen par darku. Pojedu nalehko ale rada bych se uz konecne ‘vzila do pocitu’ ze odjizim a porad mi to nejak nejde…

Kdyz dopoledne prisel Franklina vyzvednout kamos a oba pak odchazeli na fotbal, on na sobe cerveny tricko s Poborskym, ksiltovku a usmev od ucha k uchu, prislo mi najednou hrozne nepatricny nekam odjizdet a nebejt tu az se vrati a bude hladovej a ziznivej jako vzdycky. Posledni ujistovani o tom ze si zavolame, na-emailujeme, budeme chybet, ja jako vzdycky posledni checking typu ‘mas klice?’ ‘mas dost penez?’ a podobne, uz byli na ulici, oba jak pubertalni ulicnici, poskakovali a smali se a slunicko se do nich opiralo.

Na mne ted dolehla zvlastni tiha nepopsatelne ‘skorolitosti’ z odlouceni, uplne bezduvodna samozrejme, protoze se jedna jen o par dni, a zacinam podvedome pochybovat o tom, ze se zvladnu vubec nejak zabavit, abych napriklad cestou na letiste nepropadla uplne zoufalosti a prazdnote a nezacaly se mi kutalet slzy z oci. Az budu v Praze bude to jiny, ale tahle chvile ‘odkotvovani’ a ‘presunu’ je najednou takova spatne stravitelna a bylo by fajn kdyby ji slo preskocit.