Byli jsme vcera v divadle na predstaveni zvanem WEIGHTS z prostredi kubanskeho slumu. Modrej slon je malinky lokalni divadylko o jehoz existenci jsem nemela donedavna ani tuseni. Letacek se mi dostal do rukou nahodne, v knihovne nasi skoly, a zaujal mne grafickou upravou.

$$OBR205709$$

Pak, po precteni, i tematem a obsazenim (jmeno jednoho herce zni dost ‘yoruba’) a po kratkym progooglovani jsem zarezervovala dva listky na prvni den predstaveni a vytahla F. ven (‘surprise!’). Cestou si uminil ze se zastavi u Sakeho, kamarada holice, a necha se ostrihat. ‘Budu ted otec tak chci vypadat zodpovedne’ pravil a ja zatlacovala slzicky kdyz jeho dredy padaly jeden za druhym na zem. Od holice jsem odchazela s uplne jinym clovekem, asi o 15let mladsim, a doted mne fascinuje divat se na jeho tvar a nachazet v ni nove a nove rysy. Ale to jsem odbocila. Divadlo. Listek za 7.50 pro mne jako studenta a 9.50 pro meho draheho (jiz opet pracujiciho) a dva drinky na baru se financne opravdu dalo unest, kochali jsme se vystavou fotek, intelektualnim prostredim a po ocku pozorovali okolni popijejici sebranku. Sami intelektualove a evidentne kamosi hercu ci autoru, interier udelany na kolene, neco jako Rubin za svejch zacatku, strasne si to vychutnavam i prisernou klavirni hudebni kulisu, na baru se udelala fronta, uz je nas tu mozna kolem dvaceti a je cas sejit dolu a zaciname.

$$OBR205651$$

Sutereni divadelni prostor je neco jako Archa, maly, komorni. Hlediste jsou odstupnovane drevotriskove ‘schody’ natrene na cerno a na nich ledabyle nahazene polstare. Spatne zakryvam nadseni a uvelebuju se hned v druhe rade (asi jen z peti anyway). Musime projit tesne kolem ci snad primo pres jeviste, kde jsou herci uz naaranzovani na svych mistech, jeden maluje obraz, druhy popiji rum a pokuruje doutnik. Hlavni postava je stary cernoch s tvari pokrytou vraskami a ja hned vim, ze se mi to bude libit.

A taky ze jo.

Hra o 5 hercich, z nichz nikdo nejen ze neopusti po dobu hry scenu ale ani se de-facto nehne z mista, je zalozena na dialozich a monolozich a velice chytre pribehove pospojovana.

Chvilema se smejem a chvilema zatajujem dech a zatlacujem slzy. Pet postav s nami sdili sve sny, touhy, prohry, zklamani, nadeje. Nema to zadne hluche misto, nema to prestavku ale ma to spad. Nez se nadejeme, 120minut je pryc a nikome se nechce domu. Ovace ve stoje (autor pritomen).

Jeste jsem nezminila kulisy, kdo je tu scenograf by si taky prisel na sve, co do barev a materialu, nema to chybu a pritom je to brutalne jednochuche, drevene prenosky a par otlucenej prken a dokonala iluze balkonu a verand.

Autor, Jesse Quinones /25let (!)/, je kubansko-irsko-zidovskeho puvodu, narozen v Miami, Florida, od 19ti zije v East Dulwich, Londyn. Je to spisovatel, novinar, divadelnik a filmar.

V bookletu rika ze na Kube byl poprve pred 3lety a poprve se setkal se svou rodinou tam. Ze oni a jejich pribehy jsou inspiraci pro jeho postavy pri psani hry. Ze obdivuje jejich smysl pro humor a ‘hlad po zivote’ navzdory vsi chudobe a drsne realite ve ktere museji zit. A podekovani na zaver pri kterem se neda nez smeknout:

‘…I would like to give a special thanks to my father Juan Carlos Quinones, who left Cuba 28years ago on a small rubber raft right in the middle of huricane, and somehow foud his way to Miami.’