prisvistela jsem si to do prace, nedele nenedele, termin na krku, ve snaze zprijemnit si ponekud pondeli, o kterem uz ted vim ze bude stresove.

V Subway jsem zakoupila svuj oblibeny BMT toasted sandwich, obchazim zadni vchod firmy pasazi a jsem pred hlavnim vstupem do firmy. Cihlovy barak ze zacatku stoleti, s predelanou vstupni fasadou ktera je sklo a ocel, pompozni a respekt vzbuzujici. Prikladam magnetickou kartu ke dverim, natukam kod a vstupuji do prostor recepce. Okamzite se spousti alarm. Uz jsem tu parkrat byla o vikendu ale nikdy ne prvni. Rozklepaly se mi ruce a lovim zaroven diar s kodem na odalarmovani a mobil ve snaze zavolat nekteremu z kolegu o instrukce. Same voicemaily.Vsichni dospavaj vcerejsi mejdany a maj to na haku. Sakra, WHY ME? Taky jsem mela radsi zustat doma. Nachazim v diari KOD ale nevim kde je ta skrinka kam to natukat. Nasla jsem nejakou bedynku ale tam nebyl set cisel a pismen ktere jsem potrebovala, mackala jsem tedy chaoticky vsechna mozna tlacitka jako ‘reset, silence, power off’, ale se zadnym viditelnym (slysitelnym) uspechem. Prosla jsem zpatky ven, mackala kod na displey u dveri (ale to je jinej system), znovu vesla dovnitr, hledala pod stolem a za stolem recepce, chodila kolem jak bludna ovce (to vse na kamerach) a cekala kazdou chvili nevyhnutelny prijezd policie a akci ktera bude mit dohru na prvnich strankach zitrejsich novin. Alarm se zvysujici intenzitou mi rval usi, a sililo ve mne nutkani k UTEKU.Vedela jsem ovsem ze utekem nic nevysresim a ze je nutne to ZASTAVIT.Ach ta zodpovednost!

Az asi po 10 minutach zmateneho tekani jsem nasla jinou krabicku na zdi v chodbe vedouci ke kancelarim a tam muj kod zabral.

Rozhostilo se TICHO.

Vzapeti nekdo prosel hlavnima dverma za pouziti vstupniho kodu (podobne jako ja predtim), zapsal se do knihy navstev (jako prvni – ja na to jaxi nemela jeste cas…). Jedna z kolegyn, netusic jake drama jsem prave odzila, vbaletila dovnitr s kafem od Starbucks, sotva me zaregistrujic.

Vedela jsem ze neni jeste KONEC, ze musim nekam zavolat a nahlasit ze slo o plany poplach, jinak nam to spocitaj. (nebo mne). Takze jsem volala na telefonni cislo na krabicce, nechala se prepojit, nadiktovala pozadovane informace, vysvetlila story, nechala si zadat jiny kod, ten tam namackala, vse se resetovalo a ‘prejeme vam prijemny den’ zablikal display. Done. Finished. Back to work.

Asi 5min nato prisel hlavni inzenr projektu se kterym se potykame asi 4 a potvrdil tim vaznost situace.

Asi 45min pote se dostavil jakysi uniformovany pan a pta se ‘Kdopak spustil ten alarm?’

‘Ja’ pipnu

Priblizil se ke mne rozvaznym krokem a vytahl jakesi papiry a jal se vyplnovat formular. ‘Ale ja jsem zavolala firmu ‘XY’ a nahlasila to’ ..branim se.

‘Hm, ale nevolala jste nas, firmu ‘ZZ’ ‘ di se sirokym usmevem a pta se jak k tomu alarmu vlastne doslo. Vysvetluju ze jsem nemohla najit tu krabicku. ‘Oh dear, Oh dear……smeje se….No tak TED uz budete vedet kde ze, ze jo?’