Pribehy vcerejsiho vecera: O tom jak jsem prisla o mobil a potkala prince

V prubehu dne nic nenaznacovalo tomu, ze vecer bude opet nabity ‘prelomovymi’ udalostmi. V praci nam cas utikal za beznych zertiku (jeden vytecnej se poved Olimu kdyz v Mandeepove nepritomnosti poslal z jeho pocitace mejl kolegovi kterej se jmenuje Woodcock. Sedi v jinym patre a dela v jiny skupine takze ho vubec nezname ale Oli na jeho profil narazil na firemnim intranetu a zaujalo ho nestastnikovo jmeno. Mandeep byl zrovna dole pro caj a sendvic a bavil se se svou pritelkyni a zdalo se mu ze se na nej jeden chlapik tak divne kouka. Koukal na nej zpatky ale nastesti nezamaval ci jinak neprojevil zajem rozvijet ten ocni kontakt. Kdyz prisel zpatky objevil od nej mejl s odpovedi ve smyslu ‘jsem polichocen ale nemam zajem’ a pod tim puvodni mejl ‘I love you’. Strasne jsme se vsichni chechtali a Oli musel tomu chlapkovi zavolat a vysvetlit ze slo o zert.)
No a tak nam den utikal a najednou byl cas to zabalit, par nas bylo do neceho zabranejch a zustali jsme mirne dyl a najednou je to Mandeep Oli a ja a ze se jde na pivko. A slo se.

Vybrala jsem 40 liber, penez po kapsach nic nemaje, koupila cigarka a prvni varku piv (Staropramen za 3libry) a jupiii, volnej stul, sedame a zabava se rozjizdi. Prijemna putyka, byli jsme tam poprvy, interier klasickej, historickej, zaslej, ale klientela z mladejch, pohodovejch, umelecky vyhlizejicich typku, rockova hudba, velice prijemna obsluha, neci pes kterej vypadal ze vsechny zna…a vseobecne dobra atmosfera.

V jednu chvili jsem se pokousela uvelebit na zidli do sve oblibene pozice lososoveho kvetu a pri postrkovani stolu abych mela misto na kolena jsem si vsimla ze moje taska lezi pohozena vedle zidle. Mela jsem ji puvodne zavesenou pres operadlo ale nejspis sklouzla rikam si. Nebo ten pes jaxem si ho hladila a jak se tu prodiral kolem o to zavadil. Nas stul byl u zdi a ja byla celem k obema klukum a k baru, zady k jukeboxu a bokem k zidlim od druhymu stolu.

Prochazim kontrolne v tasce veci a mobil tam neni. Prozkoumavam prostor pod zidli, stolem, sousedni zidli, kapsy myho obstarozniho mansestrovyho kabatu (jedna je derava a podsivka taky ale o tom vim a tam bych to nedavala) a NIC. Volame z Oliho mobilu Franklinovi aby mi u providera zablokoval SIMku. Jeste si vybavuji ze jsme s nim mluvili vsichni tri a strasne jsme se smali a ptali se ho proc neprijede a kdy zas priste pujdem do D’n’B’ baru (Mandeep). Pohoda. O nejakejch 30min pozdejc prisla nejak rec na penize a mne napadlo zkontrolovat jestli mam penezenku. Nemela jsem ji. Dalsi telefonaty, tentokrat blokovani kreditnich a debitnich karet u HSBC. Operatorka byla velice mila, jako prvni vyjadrila ‘uprimnou litost’, pak jsme to zablokovali a pohoda. Hotovosti jsem tam nemela moc. Pak popijime dal, oba kluci mi nutej baliky penez, ja rikam ze ne, ze novy karty dostanu do tejdne a ze hotovost muzu vybrat na bance se sekovou knizkou a ID anytime.

Pozdeji se nachazim uz v autobuse, nemaje poneti o case a smeru, nastesti nejsem daleko od mista kudy jezdim bezne takze mne nohy nasmerovaly do c.12 zcela spravne. Tam nasledne usinam v pozici zhrouceneho alkoholika a prejizdim zastavku kde mam menit autobus, pak se probouzim a docela se ztracim v nocnim Peckhamu. Je to prevazne cernosska ctvrt, vsechny obchody uz jsou zavreny a ja se malatne plouzim zpatky odkud tusim ze bych mohla vyjizdet spravnym smerem. V ustech mam sucho a boli mne hlava. Objevuji jako zazrakem otevrenou prodejnu a jdu za svetlem jak namesicna mura. Vse se mi libi, nakupuji jahodny, banany, jablka. Prodavac vypada na araba, ma na hlave turban a septa mi ‘two pounds, two pound’ jako by mi delal uplne uzasny ‘deal’ a ani to nedava na vahu. Je mi to celkem jedno, podavam mu dvacku kterou mi predtim vnutil Oli (s kterym jsem se pri louceni objimala jak kdybych ho uz nemela nikdy videt) a beru si zpet drobne.

Osvezena konzumaci cerstveho ovoce prochazim nocni hlavni tridou a usmivam se, mijim par zbloudilych postav a je mi jako bych potkavala ztracene bratry. Domy jsou privetive, prestoze vse je prazdne a tmave a ulici poletuji odpadky. Vse ma zvlastni kouzlo smiru.

Nachazim autobusovou zastavku, identifikuji spravny autobus (no, ne ulpne domu ale na New Cross kde zas musim presednout nebo to dojit) a jdu se usadit do prvniho patra. Jedna ‘dvojka’ je prazdna tak usedam k okenku a upadam zas do podrimovaciho ‘modu’ s hlavou oprenou o sklo. Autobus se plni a pozdeji ke mne priseda nejaka osoba. Mam trik ze se divam do odrazu v okne kdyz si chci nekoho nenapadne prohlidnout. Je to cernoch, posmrkava, mne o sebe ruce, dava najevo ze je mu zima jako kdyby chtel zacit konverzaci a pokukuje po mne. Predstiram apatii a spanek.
Pak naky lidi vystoupej a ja otevru kontrolne oko jestli jsem neprejela. ‘Are u all right?’ oslovi mne s odzbrojujicim usmevem. Vypadam snad tak vyrizene? premitam a neochotne prikyvnu ze jsem v pohode. Pak jeste identifikuju matne kde jsme a hodlam opet usnout, ale napadne mne se ho zeptat kolik je hodin. Od ty chvile ovsem byla navazana konverzace kterou jsme nebyli schopni (JA) ukoncit ani pred dverma naseho bytu (!!!!!)

Nevim jestli to byl ten Staropramen ale fakt je ze hovor byl plynuly, nenuceny, prijemny, dotycnej nebyl vtiravej ale naopak sympatickej, ba primo okouzlujici, s uprimnym zajmem a litosti si vyslech historku o ztrate myho mobilu, pak povypravel o tom jak o mobil prisel nedavno on a jak spatne se mu znovu shani ztraceny kontakty (prevazne do zahranici, domu, jak ho rodina shanela a oplakavala) a zjistujem ze bydlime blizko sebe, ze studoval geologii, ze je tu teprv sest mesicu a ze jeho tata tu koupil dum a najednou malem projedem ‘nasi’ zastavku. Venku je docela kosa a my pokracujem jak stari znami a bavime se o ‘Elephant House’ coz je jeden magickej barak na Lewisham Way, nejspis squat, ma na fasade ohromnou hlavu slona a mne by strasne zajimalo kdo tam bydli. Pozemek je neudrzovanej a zarostlej a dum prevazne tmavej ale obcas jsou tam videt svetla. Pak mijime prodejnu ‘CostCutter’ nad kterou teda (nejspis) bydli, ale v debate neustavame, jak kdyby se nechumelilo a nabizi mi mezi reci ze mne kousek doprovodi. Par minut nato odemykam dvere a taham Franklina z postele ze mame navstevu. (samozrejme se jen otocil na druhej bok a ja chlapika vyprovodila zas ven s temer provinilym:  ‘sorry I didn’t realise It’s so late!’)

No ja vim, je to neomluvitelny ale fakt jsem za celou dobu nemela jedinej pocit nepatricnosti ci zavan pochyb ci blikajici kontrolku v hlave. Az rano kdyz se mne Franklin ptal ‘ so thats how you make new friends?’ jsem sla do sebe. Nemela jsem opravu zadnej pocit nebezpeci, zadnej varovnej instinkt.

Dnes jsem si pokousela vybavit jak ten chlapik vypadal, jedouc opet tou samou trasou, a uvedomila jsem si ze bych ho vubec nep
oznala. Asi jsem se na nej vubec poradne nepodivala. To je sice mozna trochu dukaz toho ze mne nepritahoval fyzicky a ze jsem nemela zadny postranni umysly, na druhou stranu to ze mne dela jeste vetsiho blbce ;)
Vzpominam si utrzky jeho vypraveni, Je z Ghany, jeho otec ma tri zeny a je kral. On je tudiz princ. Ale monogamii neschvaluje. Jedna jeho matka zarli na druhou (ktera zije v Americe a je mladsi) a nechce aby on za ni jezdil. Ale ona (ta mladsi matka) mu porad vola a zve ho tam. A ze hleda podnajem, ze nechce bydlet v tom rodinnym baraku kde je strasne moc pribuznejch.

Mozna se zase nekde potkame (treba az pujdu nakoupit rohliky a mliko) ale tentokrat ho domu neprivedu, Franklin mymi ‘ulovky’ ocividne uchvacen neni.