dalsi z nekonecne rady polednich pauz

1.36pm.
Cely dopoledne jsem ‘tahala cary’ (CADovskej zargon) a hlavou mi litaly utrzky myslenek a vzpominek.

Chtela jsem popsat svuj vcerejsi incident v autobuse, ale nebyla jsem schopna dat dohromady kloudny popis, bylo to dost emocialni, nevim proc mne to tak rozhodilo, spravila jsem se az vecer do dlouhe horke koupeli (zaplat panbu za VANU) a pak uz jsem byla schopna pouze bezcilne surfovat na internetu a chatovat na icq s nejakym cechem, co bydli ode mne pres kopec (je to stavar, koupil ted byt v centru prahy a mimo jine zil rok a pul v tanzanii) – nakonec jsem si s nim domluvila rande – i kdyz je (oficialne) zenatej a ja (prakticky) zadana.
Nekdy kolem desaty dopoledne se mi ve hlave nevimproc ustalila chut a vune prave dopecenejch veprovejch rizku, nadejchany bramborovy kase, a cerstvyho okurkovyho salatu s peprem, jak to delavala nase babicka (obcas tam davala smetanu – smetanu sesbiranou z mleka – mivali jsme na statku mimo jinejch zvirat i kravu). Nasledovala asociace horkeho letniho dne, obraceni (pripadne kupeni, rozhazovani a zase kupeni) sena na louce (coz nas hrozne nebavilo, chodit sem a tam a mavat hrabema, jediny plus bylo ze se clovek opalil).
V mozaice veci ktery jsem sem chtela napsat byly drobnosti ktery se mi vybavej behem dne ale za tyhle poledni pauzy si je spolehlive nevybavim. Jako kdyz rano stelu postel a rikam si ze anglicani jsou zvykly stlat postel jinak nez my. A ukladat saty jinak nez my. My jsme posedli poradkem a uhlednosti, oni po vyprani veci nahazej do supliku komody a tam to lezi (vetsinou naruby) dokud si to nekdo nechce vzit na sebe (a pak to teprv – mozna – vyzehli). Ja se samozrejme svy uchylky zbavit jen tak snadno nemuzu a mam vse srovnany do kominku a Franklin se mi smeje, napr. kdyz se mne zepta kde ma to cerveny triko, vim presne ze je ve druhy policce odspoda vlevo a on rika ze je to jak v knihovne. To uz v Braniku kdyz mi bracha nahlid do skrine neveril svym ocim a ptal se jestli jsem nebyla na vojne. Mama, ktera k poradku nema uplne identicky vztah jako ja, tvrdi ze nevi odkud tuhle uchylku mam ale je presvedcena ze to souvisi s mou praci Au-pairky v Anglii. Nevim jestli jsem to PREDTIM nemela a POTOM jo, je to uz vic nez 10let zpatky, ale vybavuju si ze kdyz jsem jednou napr. stahla potah ze sedacky a dala ho vyprat (skocil na nej pes s tlapama od blata a potah bys svetle lososovej), tak mi pak ta dama pro kterou jsem pracovala, dekovala a blahorecila mne jeste mesic, protoze sedacku nemohla poznat (nikdy by ji asi nenapadlo se podivat jestli potahy jsou snimaci). No, asi jsme holt praktictejci a o tom poradku – myslim ze to mame v genech.

Jeste jsem taky chtela poinformovat ze uz nemam vyhled na BT tower, meli jsme ve firme v patek velky stehovani, par jedincu slo do jinyho patra, rozrustame se a uz se sem nevesli novi, takze to cely rozhazeli a ja ted sedim zady do prostoru (predtim jsem mela zada ‘kryty’ stenou a nekdo mi nevidel na screen – naopak ja videla kdo ke mne jde a rychle si odvodila proc asi). Netusila jsem jakej je to protivnej pocit, nevedet kdo mi prochazi za zadama. Vlevo vedle mne je tiskarna kam furt nekdo pro neco coura. Naproti mne za monitorem je nas ‘podsef’ a uz nesedim vedle Mandeepa ale mam ho uhlopricne naproti, takze sice furt na sebe muzem delat xichty ale uz se nemuzem hadat kdo ma veci na ci polovine stolu a posouvat si papiry o 5mm vlevo a vpravo a postrkavat si zidle. To je ale otrava sedet na rohu ;-(

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s