Účastním se projektu o.s. Dynama věnující se mládeži, která hodlá cestovat, vzdělávat se, rozvíjet dovednosti a zapojovat se do komunit v zemích EU. Neměla jsem čas na koláže a tak jen vyplňuji dotazník. Jsem upřímně zvědavá na výsledek projektu – krátký film.

1) Co mě sem přivedlo?

Touha po poznání nového. Touha pokusit se uplatnit někde, kde je to jiné, těžší. Oni už pohádkoví Honzové chodili do světa na zkušenou" a za štěstím"a nezřídka si přivedli z cest nějakou tu princeznu. (já si našla přímo krále).

V r.2004 dělala v Čechách jistá irská stavební firma nábor zaměstnanců. Zúčastnila jsem se, uspěla a měsíc před vstupem ČR do EU vycestovala do Irska za prací. Byl to bezvadný půlrok na venkově po kterým jsem se rozhodovala mezi přesunem do Dublinu či Londýna. Londýn zvítězil. Byla jsem tu už předtím několikrát, (jako au-pair, student, bar staff, klasické začátky) ale tentokrát jsem byla rozhodnutá najít si práci ve svém oboru. Bylo mi 33 a moje třístránkové CV skýtalo celkem pestrou historii zajímavých džobů. Start v Irsku mě pozitivně naladil, zvedl sebevědomí a poskytl nějaký cash do začátků.

2) Co ovlivnilo mé rozhodnutí tu zůstat?

Já jsem nikdy takové rozhodnutí neučinila. Vůbec nejsem rozhodovací typ. Jednám, to ano, ale většinou impulsivně a pod vlivem okolností. Vždycky si říkám no uvidíme" … a vždycky jsme viděli". Neudělala jsem rozhodnutí domů se nevracet, věci jsem přijímala postupně, tak jak přicházely. Práce byla (a zajímavá), bydlení bylo (a dobré), vztahy byly (všelijaké). Pořád bylo co dělat, na čem pracovat, co zdokonalovat, a kam jít, až si člověk přestal uvědomovat, jestli je doma tam nebo tady.

To, že jsem se po dvou letech pobytu v Londýně (po roční známosti) vdala, (rok nato se nám narodil první potomek) bylo jen přirozeným sledem událostí.

3) Jaké vzpomínky mám na své začátky?

Všechny vzpomínky časem znostalgičtí" a nabydou retro-barev. Dívám se na to s úsměvem. Neměnila bych jediný den, jedinou minutu. Strádání, dny bez peněz, bez jídla, bez spřízněné duše, bez budoucnosti. Bloumání ulicemi, čtení inzerátů v oknech cornershopů a v magazínu TNT (protože ten byl u metra zadarmo). Povalování se v parku s knížkou a náhodné známosti. Neúspěšné interview na místo spolubydlícího v sharehausu, kde jsem si sama sebe ani neuměla představit. Pokusy o budování partnerských vztahů s týpky,kteří o žádný typ vztahu nikdy nestáli a já nebyla s to rozkodovat jasné signály. Sexuální liberaci. Volnost, svobodu tak bezbřehou že skoro tížila a dalo se v ni ztratit. Člověk ani nevěděl že hledá sám sebe, že vytváří sám sebe, přes série zlomených srdcí a zklamání ke kterým nemuselo muselo dojít. Pocit pýchy, který mi dávala má skromná měsíční výplata, která poplatila nájem mého camdenského bedsitu a umožnila mi jít občas na pivo, na koncert, do klubu. Samota. A po celou tu pionýrskou dobu začátků se na mě lepily neomylně a výhradně existence, kterým bylo nutno pomáhat. Nebo které mě chtěly prostě využít. Čech Honza, který mi dodnes dluží peníze. Celá řada Gambijských kamarádů, kteří se domnívali, že když poslouchám reggae vyznávám automaticky free love". Nigerijec Bayo, kterému jsem hledala práci a který se ode mě z počítače seznamoval s jinými slečnami. Donald, kterému jsem sepsala CV. Lami, který neměl co jíst. Mikuláš, který neměl nikdy nic (a nemá dodnes)…a řada by mohla pokračovat…

4) Jaké změny pozoruji ve svých vztazích s rodinou doma v ČR?

Žádné. Máme se pořád stejně rádi. Od 17ti bydlím sama, takže vztahy jsou udržovány návštěvami, komunikací přes email, telefon (skype). S mamkou jsme si psaly nejdelší mejly když jsem procestovávala na vlastní pěst Indii. Věřím, že kdybych bydlela ve vedlejším vchodě jejich paneláku nebyly bychom si o nic víc nebo míň blíž. Vzdálenost je pouze fyzická, i když třeba při hlídání vnoučat určitou roli hraje, to uznávám.

5) Jak se změnil můj život? Jsem součástí anglické kultury? 

Nemám s čím porovnávat. Nevím kde bych dnes byla, kdybych nikdy nikam nevycestovala, kdybych nikdy neopustila svoje první zaměstnání (jak si občas stýskala moje maminka) – českolipské středisko geodézie, kam jsem nastupovala v r.1989 za nástupní plat 1700,- hrubého. Nájem v mé garsonce (ano, v 18 jsem měla klíče od vlastního bytu) činil 160,-Kčs měsíčně. Dlouho jsem odmítala představu usazení se, neviděla jsem se jako vhodný rodinný či partnerský materiál. Nikdo mě taky moc nezajímal, kromě knih, cestování a podivných lidských postaviček, kterým se jiní vyhýbali obloukem. Dospění a odvaha přijímat závazky by mě zřejmě dostihlo dříve nebo později naprosto kdekoliv.

Jestli jsem součástí anglické kultury nevím, rozhodně jsem ale do sebe nasákla něco kultury nigerijské. Vyhovuje mi multikulturita Londýna. Jsme tu s manželem na půl cesty", oba ve třetí zemi, nikdo nemá výhodu domácí půdy", dorozumíváme se druhým jazykem (kterým vládneme oba stejně omezeně) a naše děti budou zvládat od malička několik jazyků najednou. Za sousedy máme jamajčany, rodinu italsko-nigerijskou, japonsko-britskou, za kamarády mám české maminky s africkými, albánskými, jihoamerickými, irskými, izraelskými a jinymi partnery. Moje děti nebudou ve školce/škole diskriminovány.

Co se mi na životě v Anglii líbí popisuju tady. Co britského jsme adoptovali? Umíme pohovořit nezávazně o počasí. Jsme srdeční. Pijeme hodně čaje. Občas si dáme fish and chips. Nevoláme nikomu před 9tou ráno. Nepřezouváme se doma do bačkor. Koukáme na britskou tv a oceňujeme dokumenty a zpravodajství. Ale jinak je náš život náš. Unikátní. Mixlý. Jíme nigerijská a evropská jídla. Výběr naší muziky a filmů a literatury je pestrý. Pleteme tři jazyky dohromady. Kamarády máme snad ze všech zemí. Nepotřebujeme nijak prosazovat svoji národní identitu protože není potřeba. Bude to znít jako blbé klišé ale já občas zapomenu, prostě si NEUVĚDOMÍM že žiju s afričanem, že nejsme jedno a totéž. Splynuli jsme. Se sebou i s prostředím.