Když jsem se vrátila z Indie, nechtělo se mi po dvou měsících flákání a cestovaní hned do práce (rozuměj zaměstnání = závazku). Předtím jsem byla půl roku v Anglii za barem a na různých brigádách takže kancl ani geodézie se nejevily momentálně moc atraktivně. Byla jsem rozevlátá. A bez peněz.Takže když přišla matka s informací o finančně bezkonkurenční brigádě na sběru chřestu, kam jejích známých děti jezděj vydělávat tak nebylo co řešit. Byla jsem free a byla jsem pro. Nechala jsem se naverbovat. Protože jsem tou dobou byla taky tak trochu bezdomovec (už jsem neměla garsonku v Lípě, ale ještě jsem neměla žádnou alternativu bydlení jinde), volila jsem versi s ubytováním, za které nám měli strhávat nějakou symbolickou cenu. Mělník jsem skoro vůbec neznala, věděla jsem samozřejmě kde je, ale to je tak všechno.

Následujících pár měsíců pak výrazným způsobem ovlivnilo můj život. Nebudu psát zásadním, protože jestliže jsem nabrala nesprávný kurs podařilo se mi časem vykormidlovat zpátky.

Ubytování bylo v panelákovým věžáku, byly vedle sebe dva a druhý nesl pyšný název hotel, nevím jestli se tam standard zařízení nějak lišil ale to naše byl holý panel, dřevotřískové válendy, pokoje po 3,4 a více, společné sprchy na chodbě. Vysokoškolští studenti z kolejí zřejmě zvyklí, já momentálně Indií nerozmazlená, neměla jsem s tím problém.

Každý ráno nás kolem 6té nabral před barákem starý autobus Karosa a odvezl na pole. Kyblíky a nářadí jsme vyfasovali tam. Svačinu jsme museli mít vlastní, zpátky jsme se dostali až pozdě odpoledne. A pravá sranda začala.

Chřest rostl v dlouhých řádkách navršené zeminy – něco jako nekonečná velká krtčí hromádka, přikrytá černou fólii. Fólie byla pruh plastu, po obou stranách opatřený kapsami, naplněnými zeminou – to proto aby ji vítr neodnesl – a sloužila k vytvoření správného mikroklimatu pro chřest, který rostl uvnitř hromádek a měl být chráněný před slunečními paprsky aby byl pěkně běloučký a křehoučký.

Potud vše ok. První kroky vedly podél řádky, fólii bylo nutno nadzvednout, částečně odkrýt, zapátrat po skrytém chřestu, v případě jeho existence (a správné vyzrálosti) odborně odhrábnout hlínu, rejpákem který připomínal rozeklané dláto nebo snad lžíci na boty chřest odrýpnout a pak zeminu zase vrátit na původní místo.

Chvíli trvalo než si člověk vychytal” jak velký úsek fólie odkryje (kolik kroků udělá tam a zpátky), než si všechny pohyby a úkony zesynchronizoval. Pak už jen zápasil s přízní či nepřízní osudu. Některé fólie měly okraje naplněné málo a lítaly, jiné příliš a byly těžké na nadzvedávání. Občas pršelo. Zřejmě bylo i chladno protože chřest příliš nerostl. (Placeni jsme byli pochopitelně od počtu naplněných bedýnek.) Některé řádky byly lepší, jiné horší. Horší se ukázali časem být být i někteří spolubrigádníci. Ukrajinci jeli jak fretky a nezahrabávali po sobě vyhrabané díry. Nikdo jsme je neměli rád.

Vzpomínám na slunné dny kdy jsme se uprostřed pole s P. zasekli a rozvalili se a laškovali, kašlali na práci, dali si cigárko. Nebo kdy jsme vytvořili tým a pomáhali si, on nosil bedýnku a odhazoval folii a já vypichovala a jedna bedýnka byla na něj, druhá na mě. Byli jsme pozoruhodný pár.

Nevím co mě na něm přitahovalo nejvíc, proč právě on. Měl smysl pro humor. Nebyl namyšlenej. Měl psa, kterýho miloval a kterej ho naprosto úžasně poslouchal. Měl za sebou temnou historii, kterou mi postupně a pomalu odkrýval. Částečně v tom byl asi můj vrozený altruismus a částečně upřímná víra že nám to může fungovat, že stačí chtít. Že stačí chtít být lepší. Že stačí chtít přestat s drogama. Ve skutečnosti jsem nevěděla o ničem nic a nevím doteď.

Následovaly pak, za dlouhou a dlouhou chvíli bydlení u známých na půdě, bez práce a peněz, momenty ve kterých už to začínalo vypadat dobře a hned vzápětí takový kdy to všechno šlo jediným okamžikem do háje. Probuzení se kdy zjistíte, že druhá strana postele je prázdná. Přerovnávání komínků prádla a nález injekční stříkačky. Ale to jsem odbočila a přeskočila v čase.

Zpátky k Mělníku. Ve zkratce: vydělali jsme si stíží na chleba a paštiku a držela nás tam všechny naděje že příští týden, měsíc bude lepší, že chřest začne pořádně růst. Dřeli jsme. Chodili jsme večer domů utahaný a leckdy nebylo ani na pivo.

Byli jsme podivná sebranka zvláštních existencí na různých křižovatkách života. S některými z nich jsem v kontaktu doteď. S P. ne, ten se ztratil neznámo kam.

Pamatuju si naše výpravy Na rychtu, hospodu kousek od zámku, odkud byl nádherný výhled na celé údolí a řeku. Undegroundová putyka kde se nejdrzejšímu z nás podařilo  nějakým způsobem vyčenžovat nakradenej chřest za ganžu.

Ostatně chřest byl na jídelníčku mnohých z nás víc než často, z nouze jsme kradli a jedli lahůdku určenou do konzerv holandských labužníků. A nedá se říct že bychom si to nějak zvlášť užívali.

Pak brigáda skončila a firma nás lákala na třešně někam na Moravu. Já s prázdnou kapsou se rozhodla jinak a odjela zkusit štěstí do Prahy.