Někdy po maturitě a krátkém zaměstnaneckém poměru na českolipské Geodézii, první návštěvě Anglie, au-pairování a práce v Českolipském Muzeu a krátké další geodetické anabázi následovalo mé “památkářské” období.

Nechala jsem se najmout jako brigádník na archeologickém výzkumu Hradiště v Ústí nad Labem, prostě jsem jednoho dne nahlédla za ohradu a už za ní zůstala. Bavilo mě hrabat se v hlíně, později slepovat střepy a popisovat kosti a kameny droboučkými archivními čísly perem a tuší. Paní doktorka se mě ujala a stala jsem se stálým zaměstnancem, později konzervátorem. Udělala jsem si pomaturitní studium muzeologie a konzervátorství. Trávila jsem dlouhé dny v Muzeu, znala všechny křestním jménem, pomáhala při instalaci expozic a údržbě depozitářů. Pořád bylo co objevovat.

Pak ale nastal zlom. Honza Sedlák, můj kamarád z Bronťáren se mi jednoho dne ozval, že budeme kolegy”. Systematicky tenkrát totiž usiloval o pozici kastelána až se mu to podařilo u Ústeckého památkového ústavu (ač budějovičák). Studoval tehdá etnografii. A krátce na to se seznámil s archeologem F.G. a začal mě lákat k němu. Řekl jsem mu že seš geodet a že jezdíš na vandry” – to byla jediná a dostačující reference.

Opustila jsem Muzeum a přešla na Památkový ústav, na oddělení Výzkumu, průzkumu a dokumentace. Splnil se mi sen. Už za studií jsem si totiž říkala že pokud geodetem tak jedině zaměřovaní památek. Železnice, dálnice, sídliště ani doly mě opravdu nelákaly. A tak jsem vyfasovala theodolit a jelo se na první zříceninu. Tam se ukázalo že si ze školy nic nepamatuju (všechno jsem vždycky opsala od Veroniky) ale vyhozena jsem nebyla, naopak mi František pomohl a pak i s dalším projektem a začínalo to vypadat že by to mohlo jít. Tým 4ech lidí, později s Kamilem 5ti, dost úzký a pohodový, civilkář Kozák kterej většinu pracovní doby prospal a sklepní kancl ve vilce s psacím strojem, pravítkama a šablonama. Vše se dělalo v ruce.

Pak jsem sama sebe ale dostala do situace morálního rozporu” – to ve chvíli kdy se mi začalo příčit dělat alibi (čerstvě vdané) kolegyni která měla poměr s (ženatým) kolegou. Ten co o tom neměl vědět a byl neustále všemi oblbován byl také kolega. Navíc ten (ženatý) kolega byl šéf a (čerstvě vdanou) kolegyni kde mohl protěžoval (bral ji na semináře, pracovní cesty atp), a ačkoliv měla šperkařskou školu a byla stejně stará jako já, vypadalo to že budoucnost v oboru má jistou.

Tyhle dvě věci mi měly bejt jedno, nebyl to můj byznys”, ale byla jsem mladá a zásadová. Jako jediný, správný a logický řešení se mi jevilo sebrat se a utýct – využít příležitosti že kastelán Honza hledá na svým objektu průvodkyni. Vlastně jen v rámci ústavu přejdu na jiný pracoviště. Honzu znám, práci zvládnu a budu mít dostatek času na studia, ponořím se sama do sebe, budu žít na hradě, mimo civilizaci, naprostá pohádka.

A jak jsem řekla tak jsem učinila.

Nejdřív na hradě vůbec nešlo bejt. Honza tam měl udělanej jeden pokoj, kancl a sociálky, můj byt se teprv vytvářel (a já byla spolutvůrcem). Zabydlela jsem se tedy prozatím na faře v Chotyni, vesniččce pár kiláků od hradu.

Dole v bývalých hospodářských budovách zámku byla kasárna (a možná ještě jsou), cvičili se tam vojenští psi. Na hrad nevedla jiná cesta než přes ně, takže jsme novou vytvořili. Na druhé straně svahu, lesem a krpálem, Honza vykolíkoval serpentýny, sem tam dal zábradlí a pak šlo jen o to chodit pořád tou stejnou křivkou (což šlo špatně protože nebyla viditelná, ani v noci, ani ve dne). Dnes už je zaříznutá slušně .)

Hrad, nebo spíše zámek, byla zdevastovaná zřícenina, staveniště, bouračka, kde jedinou zachovalou částí byla kaple s renesančníma freskama. Zbytek byl lahůdka leda tak pro studenty stavebních slohů, stavební historiky a nadšence. Odklízeli jsme bordel, sundávali vrstvy starých omítek, zazdívali díry, instalovali chybějící okenní a dveřní výplně, dělala se nová střecha. Občas k nám skutečně zabloudili nějací turisté ale bylo to tak zřídka že mě to vždycky uvedlo v šok. Vytvořili jsme krátkou expozici s fotkama a reprodukcema a já se při obchůzce tím co zveřejnit šlo (aniž by člověk přeskakoval sutě a díry), snažila zmírnit zklamání návštěvníků z neexistence interiérů, či obchodu s limonádou lákáním na výhled z věže. A ten za to stál.

Časem jsem se zabydlela ve svém, ve věžičce a pokojíku kruhového půdorysu, s matrací na zemi, černým povlečením, rockovým obdobím, skamarádila se s novým mladým civilkářem a začali jsme podnikat večerní a noční výpravy do okolních hospod. Z jedné takové akce si pamatuju závěr – chtěli jsme jet do Hrádku nebo snad Liberce na nějaký metalový koncert, začali v lokální knajpě popijením s lokálníma týpkama a skončili k ránu u jednoho z nich doma, v baráčku po babičce, starožitný vyřezávaný a vrzající posteli s pruhovanýma duchnama. Ráno jsme vypadli než se alkoholem zmožený kumpán probral a ještě si pamatuju jak mě šokovalo když mu můj společník projel lékárničku. Já s drogama (kromě trávy) nikdy neměla tu čest takže jsem si připadala jak v kovbojce.

Hrad se měnil, jezdilo víc a víc brigádníků na víkendový brigády, najmuli jsme uklízeče, víc a víc prostor dostávalo čisté a jasné obrysy. V kapli se začaly pořádat koncerty. Grabštejn dostával víc a víc publicity.

Pořád ještě existovala krkolomná zkratka k hospodě zvané Špína, kterou jsem znala potmě a popaměti.

Honza mě začínal prudit, měli jsme různý klaše kvůli jeho obsesi s požárními předpisy (dnes už to samozřejmě vidím jinak, chovala bych se na jeho místě stejně, vařit na dvouplotýnkovým elektrickým vařiči umístěným na papírový krabici a dřevěným prkýnku není OK..) a tak nějak jsem začínala zapomínat co mám ve smlouvě, tahala tam svoje lidi a Honza nikdy nevěděl kdo na hradě vlastně je atp…

Nakonec jsem to tam zabalila a odešla na hrad v Ledči nad Sázavou ale to už je zase jiná historie.

Hrozně ráda na Grabštejn vzpomínám, znala jsem na něm všechny tajný cestičky, schovky, střešní trámy, výhledy a průhledy. Jako průvodce jsem asi uchvátila málokoho, s neexistující němčinou (na hranicích s Německem), tak se dodatečně omlouvám. Potkala jsem pár příjemných lidí, jednoho úžasnýho mladýho milence (nikoliv civilkáře) a pokaždé když jsem pak měla příležitost, vrátila jsem se tam.

Tenkrát ještě digitální foťáky nebyly tak nabízím pár fotek z let poté, jedné takové návštěvy se svým tehdejším přítelem, to by byl ovšem příběh sám o sobě…

doplňuji nascenované archivní fotky