Česká krajina viděná mýma očima : plevel, oprýskané omítky, opuštěné kostelíky, meze, louky, zpívající ptáci. Žádný vjem nechybí: sluchový, čichový, chuťový. Všechny smysly zbystřené, vracím se do doby mládí a vandrů. 

A protože nemá smyslu psát recenzi na něco tak samozřejmého, prostého a přitom poetického jako tento deník, dám sem jen pár úryvků. 

7.2.
Celé odpoledne jsem pil hrnek čaje za druhým, koncentrovaný silný turecký čaj. S posledním jsem šel před dům, seděl jsem na studené lavici, smrákalo se nad sněhem na jalových zahrádkách. Jabloně, třešně, ploty, prázdná místa záhonků. Drátěné pletivo. Na konci stolu byl přimrzlý sníh. Najednou zakřičel mezi zahrádkami kos, už předjarně.

8.2.
Beztak leží sníh, řekl jsem. O čem v zimě být, ne-li o rumu, chlebě, syrové červené řepě a ořechách. O čem psát, ne-li o stejném. Nejvýš, že sněžit začíná, sněží či přestalo, víc se nedá. Víc se napsat nedá. V zimě jsme totiž stále o stejném: Zima je jedna a všechno je její součástka. To se snadno zjistí, jsem-li pár dní v zimě venku, v rovině, přespím u lesa, ráno je šedivo, pak přijde den. Cidlina napůl zamrzlá. Dlouho jdu, v polích je vodorovno, bílo, všechno je vidět, ale nic se neukazuje. Stejná rovina zde leze ze sněhu, fádně celý ten den sněží. I vsi jsou stejné, psi zalezli obědvat. Padá na celý svět, nezapadlé skvrny se rýsujou. Sněžilo na celý svět, ale sníh je součástka světa a tak ejhle: sněží tu samo na sebe a během takového sněžení svět milý skvrnami čouhá. Přečuhuje sníh i přečuhuje sám sebe, transcenduje. Zevně se to však skoro nepozná.

3.4.
…. Vystupuje tedy z tramvaje zapínám si vzpřímen a rozkročen svobodně poklopec, jako bych právě přestal močit. Svobodně a bezstarostně. Prší a je jaro, jsou tu louže. Ostatně nejradostněji se projevuje jaro právě na hospodských záchodcích (ale také vojenských, špitálských), tam nejlépe vždy po jaru páchne svoboda! A jiný příklad: znáte něco, aby to bylo tak veselé, páchnoucí, mokré a špinavé jako urousaný pes? Tak se objevuje jistá vidina příštího, nastávajícího jara jako krajiny louží a pánských záchodků.

20.4.
Popenec, kopřivy, bezy, pole, vrby, kopřivy. Dnes jsem byl celý den kopinatý, lichozpeřený, kracovitě zubatý, obsrdčitě okrouhlý až ledvinitý. Šel jsem po smetišti, viděl jsem tam trávu a lupení, jarní soumrak. Viděl jsem ho, byl to malý jarní soumrak velikosti stahovací lampy.

Jiří Sádlo
PRÁZDNÁ ZEMĚ
listopadová část roku

Vydalo nakladatelství Dauphin nákladem 1000kusů, v edici Česká slova, v roce 2007

$$OBR428560$$