Iva Pekarkova – Laska v Londyne

$$OBR354158$$

Neupravena originalni verse jedne z povidek ktere nedavno vysly v nakladatelstvi Listen. Nakladatel se povidku vsak po Ivou schvalenych korekturach rozhodl poupravit a pozmenit, cimz ji velkou radost neudelal.

Láska v Londýně

Aishin tatínek měl sedmnáct dětí. Teda těch oficiálních, u kterých uznával, že jsou podle všeho jeho. Většina ze čtrnácti žen, mezi které své sémě tak štědře roztrousil, se nespokojila s jedním či dvěma potomky, jimiž je obšťastnil, a měla děti i s jinými muži. Výsledek byl, že Aisha věděla o nějakých čtyřiceti až padesátí sourozencích (přesně to nespočetla nikdy), ze kterých většina s ní ani nebyla pokrevně spřízněná, ale ona za ně i tak cítila jistou zodpovědnost. Zodpovědnost nejstarší dcery. Byla tatínkova prvorozená – a ani ti nejnevlastnější z jejích sourozenců nebyli starší než ona. Z Aishy se stala tak trochu matka pluku a otec, když se dostal do nálady, když byl tak PŘESNĚ opilý, že měl chuť se s ní podělit o myšlenky, ale ještě ne tak nametený, aby se začal prát, Aishe několikrát vysvětlil, že je to všechno její vina. On její mámu miloval, MILOVAL, rozumíš tomu, holka? – a kdyby se byla narodila jako kluk, zůstal by s ní už navždycky. Věřili tenkrát, že Aisha bude kluk – a když se pak vykulila ven a pár důležitejch věcí jí CHYBĚLO, tátovi nezbylo než se jít pořádně ožrat – no a pak se její máma naštvala a jemu se v nedaleké čtvrti Londýna narodilo další, v pořadí druhé dítě.

Aisha se usmívala těm starosvětským žvástům. Věděla, že tady v Londýně je už hodně dlouho fuk, jestli jsi chlap anebo ženská, věděla, že její táta má rád všechny své děti bez rozdílu – a všechny stejně zanedbává -, že je to prostě starej obšoust, kterýmu se neustále a samovolně rozepíná poklopec. A že kdyby ona, Aisha, měla třebas tři čuráčky, tatínkův přístup k věci by se nezměnil. Nebyl sexista, jen užvaněný flákač. Jenže taky měl ten proslulý, nepolapitelný šarm, co tolika jamajským ožralům a flákačům umožňuje plodit další a další potomky, které všechny k zbláznění milují, ale o které se nestarají ani náhodou. Aishina máma, bez větších výhrad sdílející názor prvorozené dcery na uprchlého tatínka, se po osmi či deseti letech od toho stejného chlápka znova nechala ukecat a tentokrát se narodilo dítě, kterému – aspoň od pohledu – nechybělo vůbec nic. Tatínek dva roky sekal dobrotu a jen tu a tam na několik hodin nebo dní zmizel a pak se vracel s odzbrojujícím úsměvem a vysvětlením, že měl něco móóóc důležitýho na práci.

Máma na to neříkala nic, ani se netvářila. Dál v kuchyni smažila kořeněné kuře a plácala taštičky plněné mletým masem, solenou rybou, bramborami s cibulí. Devítiletá Aisha se spikleneckým úsměvem všechno vysvětlovala naivní šestileté Sheile, kterou si maminka mezitím pořídila s jistým Trinidaďanem. Táta přece nemá nic na práci, jenom šel obhlídnout svý ostatní děti, případně pár dalších vyrobit. Sheila to nechápala, dál stála u pohovky a cucala si palec. S těma svýma obrovskýma očima, mušličkama v copánkách a růžovýma šatičkama, které z ní dělaly princeznu, byla neuvěřitelně krásná. Aisha ji sledovala jako televizi, plnila si oči její krásou, vpíjela do sebe odstín její kůže, její graciézní pohyby… A kdesi hluboko uvnitř věděla, jaké má štěstí. Sheila byla zatím příliš hloupoučká, než aby si toho všimla – a máma měla moc práce s plácáním taštiček. Aisha se nejen směla do sytosti vynadívat na dokonalou, kompaktní, ničím neporušenou krásu své sestřičky připomínající ebenovou sošku – byla tady doma první a jediná, kdo si její krásy vůbec všiml. Sheila o ní ještě pár let vědět nebude a Aisha se v tom světle bude vyhřívat jako ještěrka v paprscích slunce. Bylo jí teprve devět let a zatím se neuměla bát budoucnosti – budoucnost byla bez míry, dny, týdny, měsíce a roky, které přijdou, splývaly v cosi SKVĚLÉHO, v nepopsatelně nádherné očekávání VŠEHO. Aisha neposlouchala mámu, když nad životem vzdychala, a neposlouchala ani ten hlásek v ní, který ji nesměle přesvědčoval, že by se měla před osudem zatvrdit, obrnit se proti tomu, co přijde, a ať si nemyslí, že ji čeká něco jiného než ostatní. Stačilo, aby se podívala na Sheilu, a usoudila, že se nemá čeho bát.

Brácha byl škaredý. Svraštělý, vrásčitý, růžovo-šedo-bílý, s vláskama sice černýma, ale neuvěřitelně rovnýma, jako kratičké, nepoddajné dráty. Aisha si ho kriticky prohlížela, nechtěla věřit, že jsou z jedné krve, ale máma se jí vysmála, prý ona i Sheila vypadaly po narození stejně, teda až na ty vlásky, ale ty mu určitě časem zkudrnatí, uvidíš! Ani tatínek nepochyboval, že Colin je jeho vlastní, a hrdě ho nesl z porodnice v košíku, který se dá použít i jako dětská bezpečnostní sedačka do auta, teda až si nějaké fáro opatří. Tatínek na tom pracoval už dlouho, ale zatím se přesouvali jen pěšky nebo autobusem.

Colinovy vlásky se po pár týdnech skutečně začaly stáčet do spirál a barva jeho kůže se z rozpačitě šedé měnila na propečenou hněď. Ale i tak byl hrozně světlý! Máma jí vysvětlila, že na Jamajce člověk nikdy neví, jak se mu dítě vyvede. Slyšela o rodičích s temnou barvou pleti, v jejichž dítěti se znenadání ozval nějaký bělošský gen po praprapradědovi, a vypadalo světlé, míšené. Jindy zas rodiče tak bledí, že se museli mazat krémem proti slunci, zplodili temně hnědé děťátko. Na Jamajce nemá smysl být rasista. Nenávidíš bělochy – a ejhle, tvoje manželka, světice, za kterou bys dal ruku do ohně, porodí potomka, nepříjemně podobného bělochovi. Jistě, teoreticky byste to dítě mohli použít jako doklad toho, že svět je nespravedlivý, že dávní otrokáři po generace mísili svou krev s krví zavlečených otroků a teď to tady máte, ale v praxi je lepší se na to vykašlat. Neříkáte nikomu nic nového a sousedi s menším sklonem k politické korektnosti a větším sklonem ke klepům si začnou polohlasem šuškat, že vám žena nejspíš zanáší.

V necelých deseti letech Aisha věděla, že rasismus je na nic, že celá jejich rodina je bělošskými geny prolezlá… A že se nemůže dočkat, až její brácha konečně dostane tu správnou temnou barvu. Pokaždé, když ho koupala (a koupala ho třikrát týdně), ho omývala mnohem něžněji, než když se myla sama, a jen doufala, že z něj žínka nesedře ten první nádech teplé hnědi.

Tohle bylo začátkem devadesátých let.

Teď je začátek roku 2007, Aishe bude šestadvacet, ještě nemá věk na nostalgické vzpomínání – a celý svět jí ho vnucuje. Máma, které je skoro pětačtyřicet a sama sebe uzavřela v kulinářském očistci, kde podmračeně plácá taštičky. Táta, kte
rý si už dlouho přeje vědět, kdy Aisha založí vlastní rodinu (a zarytě odmítá chápat, že on sám pro ni představuje odstrašující příklad, vynikající důvod, proč vlastní rodinu nikdy nezaložit). Sheila, která rodinu založila a krásu mladé gazely ukryla pod třaslavé faldy tuku, jednolitou kůži pokryla varhánky a strijemi. Teď kraluje kuchyni dvoupokojového bytu, pod nohama se jí pletou tři parchanti a Sheila neúnavně, přímo starosvětsky, plácá další a další taštičky.

Aisha byla už dávno rozhodnutá nedat taštičkám šanci. Jasně, i ona je s chutí pojídala, a kdyby na to přišlo, uměla by je uplácat právě tak zručně, ale do kuchyně by ji nedostali ani náhodou. Pojistila se proti tomu hned několikrát – už od čtrnácti poctivě brala prášky proti dětem, i když jí to při těch pár krátkodobých známostech prostřídaných dlouhými obdobími spokojeného celibátu připadalo skoro zbytečné. Mámu poslouchala a pomáhala jí, jen pokud se její nařízení a prosby netýkaly pobytu v kuchyni. Tátu neposlouchala vůbec.

A našla si práci. Byla už od sedmnácti jediný člen rodiny, který čtyřicet, padesát nebo i sedmdesát hodin týdně poctivě vydělával. Pravda, platili jí jen o málo víc než minimální mzdu, ale Aisha, od malička zvyklá na matčin přísný finanční režim, proložený tu a tam pár dny zběsilého utrácení, získala pocit, že teď má dost peněz na všechno.

Platila za školu, která z ní za dva roky udělá expertku na hudební průmysl. Dávala peníze mámě. Stovku měsíčně si ukládala. A rozmazlovala bráchu.

Dobře to věděla – a bez výhrad souhlasila s matčiným názorem, že by si spíš než nové kolo zasloužil pár pohlavků, že než mu kupovat nové džíny by stálo za to stáhnout mu ty staré a nasekat mu na prdel. Jenže si nemohla pomoct. Byl její krev, v zástupu sourozenců, kteří s ní kolikrát nebyli spříznění, byl kromě ní samotné jediná kombinace genů mámy a táty, byl skoro o dekádu mladší a pro Aishu představoval něco mezi dvojčetem a bezbolestně porozeným synem. Nevadilo, že se nepodobal tátovi. Aisha si ke svému pokrevnímu otci během let vyvinula rozpačitou náklonnost; když se stavil doma, smála se jeho vtipům a cítila se dobře v jeho přítomnosti, ale když doma nebyl, nepostrádala ho. Párkrát o tom dokonce mluvila s psychiatričkou, která ji přesvědčovala, že nepřítomného otce musí milovat a zároveň nenávidět, není možné, aby jí byl lhostejný… Že nedostatek otcovské lásky stojí u zrodu všech jejích problémů – a že by o tom někdy, třeba před spaním, měla pořádně zauvažovat a udělat si pořádek ve svém nitru. Aisha ji poslechla, ale nijak to nepomohlo. Ve svém nitru měla uklizeno, až by se z toho člověk pozvracel, podlaha se jen blýskala, nábytek byl vyleštěný voskem s vůní limetek, košile a trička ležely v policích vyprané a poskládané do komínků, ponožky byly pečlivě spárované a uložené v šupleti. A přece Aisha k nepřítomnému otci dál cítila jen rozpačitou náklonnost, nic od něj neočekávala, a on ji tím pádem v ničem nezklamal.

Ani občasní milenci v Aishe nevzbuzovali žádné velké emoce – měla všechny svým způsobem ráda, ale bez výjimky jim lhala, když tvrdila, že je miluje. A pokud ji opustili, nezačala je nenávidět – upřímně jim přála štěstí jinde a tím to pro ni končilo.

Jistě by si začala myslet, že z ní vyrostl nenormální, citově okleštěný jedinec, kdyby nebylo Colina. Už chápala, proč je ke všem ostatním vlažná. Nezbývalo v ní pro ně dost lásky, protože veškerou láskou, jaké byla schopná, milovala Colina. Vlastně ne, nemilovala, to slovo bylo pro tu změť emocí příliš slabé, přízemní. Z bráchy se stalo těžiště Aishiny existence. Co Aisha měla v sobě, když pomyslela na bráchu, to se vymykalo všem kategoriím, bylo to NEKONEČNÉ. Nepamatovala se, kdy to začalo, a věděla, že to nikdy nepomine. Ať se jí to líbí nebo ne.

S tímhle se samozřejmě nemohla nikomu svěřit, a nejmíň ze všech Colinovi. Lidi jsou hnedka se vším hotoví – a ona neměla chuť vysvětlovat komukoliv, natož vlastnímu bráchovi, že s ním přece – PROBŮH! – nechce spát, s tímhle to nemá nic společného. A přece cítí hlubokou potřebu s ním splynout, promítnout se do něj, být nadosmrti jeho součástí.

Aspoň pár věcí měl tenhle cit společný s obyčejnou, každodenní láskou – byl nelogický (vyčouhlých, nudných, průměrných puberťáků jako Colin se po sousedství motaly tucty!) a neopětovaný – Colin měl starší sestru DOCELA RÁD, ale evidentně v něm nevzbuzovala žádné velké emoce. Velkých emocí byl podle všeho schopný, ale neinvestoval je do sestry, ostatně ani do kamarádů, do holek, kolem kterých se motal, anebo do ideí. Investoval je do věcí.

Náš řidič tam bude za pár minut," opakovala Aisha s námahou podstatně hlubším hlasem. Ke konci noční směny, poté, co vyřídila nejmíň stovky – a možná tisíce – telefonátů (neměla ČAS to počítat!) ji obyčejně rozbolely hlasivky a hlas jí přecházel do sopránu, případně do delfíního pískání. Těch pár piv a půldruhého džointa, které majitel nočním dispečerům toleroval – a obyčejně opatřil – s tím taky mohlo mít něco společného, ale rozhodující byla únava. Nejen ta dnešní. Aisha už osm let dělala kontrolorku v taxikářské společnosti v jižním Londýně a někdy jí to, obyčejně kolem páté hodiny ráno, začínalo lézt na mozek. Řidič číslo 312 – Atta – nevěděl, kde hledat Mulberry Close, a tak ho Aisha pozvala do dispečerské budky, klikla na lištu s nápisem MAPA a Mulberry Close se vyklopilo na obrazovku v celé své nádheře.

Vidíš?" Pojedeš dolů po Chestnut Grove a na druhý křižovatce zahneš doprava. Jasný?"

Atta přikývl způsobem, jakým cizinci přikyvují, když je jim jasný, že rozhovor je u konce, a vypadl k autu. Ale Aisha si byla dost jistá, že Mulberry Close najde. Mapa se mu za těch pár vteřin otiskla do hlavy a propojila se s realitou ulic. To o sobě Aisha tvrdit nemohla. Ona netušila, jak Mulberry Close ve skutečnosti vypadá, a nejspíš to nikdy vědět nebude, pro ni to místo zůstane jen elegantně zkroucenou slepou uličkou, vyvedenou hnědočerveným odstínem v počítačové mapě.

Teoreticky znala celý Londýn a v hlavě se jí automaticky vybavovaly hlavní spojnice do Kentu, Surrey i Buckinghamshire. A23 na letiště Gatwick. M4 na Heathrow. M25, obchvat kolem Londýna, ze kterého se odpojují další a další emka, spojující Londýn se zbytkem Anglie. Uměla tohle všechno vyjmenovat pohotověji než řidiči – jenže pro ni ta místa
nic neznamenala. Nikdy je neviděla, v životě po nich nejela.

Úspěšně se jí podařilo utéct z maminčiny kuchyně. Ale neuprchla o mnoho dál než na dvorek jejich činžáku. Aisha ještě nikdy v životě neopustila Londýn.

Nešla hned spát. Courala se po Camberwellských ulicích, v rozpoložení, které jistě bylo únava, ale jí připomínalo spíš první záchvěvy depky, poslouchala rozjíždějící se techno čtvrtečního rána, sledovala barevnou hudbu semaforů, rap rozhovorů, které spolu vedli první chodci spěchající do práce. Rytmus bubnů lidských kroků – a taky ty nepopsatelně, VELEBNĚ rušivé akordy, když rozjeté náklaďáky se zbožím brzdily u křižovatek. Přemítala, jak tohle všechno souvisí s hudebním průmyslem, který bude mít do dvou let v malíčku, a jestli jí to k něčemu bude.

Čekala, až se otevřou obchody, aby Colinovi mohla koupit poslední výkřik pubertální módy – teplákovou soupravu s miniaturními myšáčky, pospojovanými dohromady postmoderní neonovou linkou a vřískajícími v barvách trip hopu.

Souprava stála osmdesát liber. Aisha věděla, že po ní Colin touží, ale i tak se v duchu děsila, jestli ji vybrala správně. Pravidla pubertální módy v bloku byla prostá – musel jsi patřit tak do první třetiny adolescentů, kteří si ten či onen krám pořídili, jinak jsi byl debil, vůl nebo buzerant. Samosebou, nejvíc jsi zabodoval, pokud jsi byl první, kdo s něčím novým přišel, bohužel POUZE v případě, že tě ostatní začli napodobovat. Když nezačli, narazil jsi na slepou vývojovou větev a nebyl jsi jednička, ale velký hovno. A Aisha by přece nevyhodila dva denní platy jen proto, aby se její brácha stal hovnem. Uspokojit jeho módní potřeby znamenalo být neustále v obraze, být na puberťáky kolem bráchy napojená citlivými nitkami a nepolevit ani na vteřinku.

Aisha se pokoušela rozpomenout, jak se ona sama oblékala, když byla v tomhle věku, a překvapeně zjistila, že si to nepamatuje! Zato si pamatovala velmi přesně, co si v posledních pěti nebo šesti letech oblékal brácha. V pokoji se mu vršily basebalové čepičky několika stylů, tak jak šly po sobě, většinou značkové, každá nejmíň za čtyřicet liber. Bunda, co mu sahala skoro ke kolenům a měla na sobě tu stupidní značku firmy Nike. Jako by si ho výrobce odfajfkoval – jo, tenhle blbej frajer nám taky naletěl. Trička se jmény muzikantů, kteří zazářili do tmy Colinových raně pubertálních let s pronikavostí supernov – a pak najednou zhasli, nadsvětelnou rychlostí odpluli do nějakého bezvýznamného kouta vesmíru. Právě tak tam mohla odplout i trička, bundy a tenisky starší než dva tři měsíce. Už tři roky visely Colinovi všechny kalhoty pod zadkem, poslušné módy, která se v Londýně udržela nezvykle dlouho, snad proto, že byla totálně stupidní. Těm největším frajerům nestačilo koupit si džíny, co sahaly víceméně k pasu a na zadku poslušně plandaly. Dávali přednost kalhotám mimozemského střihu, které zadní část v zásadě neměly, a širokým bitým páskem si je upínali POD ZADNICI, naditou do slipů. Aishe se zdálo, že smysl pro estetiku, kterým tihle frajeři vládli, dosahoval jen k vnějším vrstvám oděvu – slipy nosili rozedrané, zaprané, špinavé. Kromě toho se v téhle módě nedalo CHODIT… Bylo třeba se soustředěně plahočit vpřed opičím krokem s roztaženými koleny, což nezadržitelný sesuv kalhot trochu zpomalilo, a krom toho si kaťata v jednom kuse vytahovat vzhůru, ale ne MOC VYSOKO, jen tak akorát, aby pořád zůstali frajeři.

Aisha nechápala, proč si tolik mladých kluků touží komplikovat cosi tak běžného jako chůze. Vždyť měli v životě dost problémů, tak proč se k tomu všemu navíc rozhodli vypadat jak přistižení na záchodě? Gangsterské pajdání v teplákách s jednou nohavicí vyhrnutou ke kolenu (byla to levá?), to, jaké znala z dob před deseti lety, přece jen mělo jistou eleganci. Chůze se spuštěnýma kalhotama ne.

Aisha by neměla sebemenší problém vyjmenovat asi tak sto padesát věcí, které ona sama nedokáže pochopit, a přece jsou pro lidi jako Colin životně důležité.

V žádném případě je ovšem nevyjmenovávala. Každé já to nechápu přidávalo dva nebo tři roky k jejímu už tak dospěláckému věku, a Colin přece nepotřebuje ségru, které je pětašedesát.

A tak mu dávala VĚCI. Věci, kterých by se ona sama nedotkla třímetrovou tyčí. Věci, které nepotřeboval. Věci, ve kterých vypadal jako blbec, a věci které z něj (měla podezření) skutečně blbce dělaly. Dávala mu VĚCI, i když jí to máma zakazovala a samozřejmě měla recht.

Jediné díky, ségra! mělo větší sílu než dva táákle tlusté džointy z čerstvě dovezené jamajské trávy, a Aisha se pokaždé v duchu křenila, když odpovídala: Máš zač, blbečku".

Colin věci miloval – přelétavou, nestálou, ale intenzivní láskou -, a i když na sestru jako na člověka kašlal, nezbylo mu, než ji milovat ve věcech, které mu dala.

Na panelákách pro chudé v Southwarku nebo Lewishamu by se pět budoucích generací architektů mohlo učit, jak nestavět. Všechny komplexy budov byly stejné – betonově šedé a špinavé, s rozrytými trávníky, polámanými stromky, s hnijícími usazeninami odpadků po rozích -, a každý byl jiný, unikátní a svůj, díky nějakému trapnému výmyslu, který na papíře nejspíš vypadal inovativně, ale ve své betonové podobě ztrpčoval obyvatelům život. Státem placení stavařští nedoukové už od šedesátých let experimentovali s touhle velkoplošnou architekturou nadrozměrných králíkáren. V tržním hospodářství zela trhlina – lidé, kteří tu bydleli, si nemohli, nesměli stěžovat, byty jim dotoval stát. A tak stál v Peckhamu dům na chůdách, obrovský čtvercový blok visící nad zemí, podpíraný betonovými sloupy, s temnými kobkami v úžlabí schodišť. V Bermondsey vybudovali specialitu – obrovský panelák ve tvaru prolamovaného vejce, obsahující byty, ve kterých nebyla jediná stěna rovná. Aishin byt v Camberwellu vynikal jinou zvláštností –  bydlela v přízemí, ale aby se dostala domů, musela vystoupat do prvního patra, kde byly dveře. Krůček za nimi začínalo strmé schodiště, končící v předsíni, o patro níž. Během let nejedna sociální pracovnice vstoupila do jejich sídla po tlamě. I Aishin otec tu a tam sjížděl ze schodů hlavou napřed, ale nikdy si přitom neublížil. Byt byl vybavený BALKÓNEM, pokud teda hodláte říkat balkón betonové krychličce bez střechy, soukromé, teda v tom smyslu, že do ní vede vchod jen z jejich obýváku, ale umístěné přímo pod veřejným ochozem, ze kteréh
o vám můžou kolemjdoucí radostně flusat na hlavu. Taky že flusali. Občas dokonce chcali, balkón coby místo k životu tím byl totálně znehodnocen. Obývák znehodnotila máma. Nastěhovala do něj obrovské pohovky připomínající chcíplé mastodonty a ve strategických pozicích rozmístila koberečky, přehozy, polštářky, háčkované, paličkované a nabírané dečky. Naskládala je vedle sebe a přes sebe tak, aby každý pohyb způsobil pohromu, kterou je vzápětí třeba napravovat. Nemohli jste si sednout na pohovku, aniž byste shrnuli a ušpinili panensky bílý povlak s kraječkami. Nemohli jste projít po koberci a nevyrýt do něj šlápoty, které máma OKAMŽITĚ přeluxovala.

Aisha bez problémů chápala, proč brácha za jakéhokoli počasí tráví celé dny venku, v poněkud mimozemské realitě sídliště.

Aisha se tady narodila, tak by jí tahle realita – vnitřní i vnější – měla připadat normální. Nepřipadala.

A Colinovo chování jí taky nepřipadalo normální. Nechápala (společně s ostatními pětašedesátníky, kterým táhne na šestadvacet), co je tak důležité na tom být oblíbený mezi pitomci, kteří nemají ponětí o životě, proč si tolik přeje, aby si ho vážila banda blbečků s vnímáním světa právě tak posunutým jako realita sídliště, ve kterém dospívali. PROČ byli všichni přesvědčení, že nemají kam jít, že je v životě nic dobrého nečeká, že celý svět je proti nim napružený, protože jsou černoši/míšenci/Asiati/běloši… cizinci/Londýňané. Vždyť v Londýně už dávno bylo fuk – anebo teda SKORO fuk – odkud jste a jakou máte barvu, právě tak jako bylo fuk, jestli máte nebo nemáte chromozom ypsilon. Proč Aisha tohle věděla už dávno (a děkovala osudu, že se narodila ve správné době a zemi) a proč lidi jako Colin VĚDĚLI, že nic nestojí za nic, že svět je nepřítel a že se narodili špatně?

Mezi puberťáky v bloku, i těmi odrostlými, platily nepsané zákony zastaralé tak o 150 let. Věčně si mezi sebou poměřovali barvu kůže na předloktí – a věčně se hádali, jestli je lepší bejt světlej, nebo tmavej. Sebemenší abnormalitě se vysmívali – a kripl, podle nich, byl ten, kdo ani nekulhal jako gangster, ani mu nepadaly kalhoty. Desetiletí kluci rapovali, rázovali po bloku a zkoušeli si tu muziku, vyráželi ze sebe rytmické sprosťárny stříbrnými dětskými hlásky. Mohli si to dovolit. Mohli si dovolit přiznat, že doufají, že jednou, až malilinko povyrostou, budou šíleně slavní a prachatí.

To si patnáctiletí a šestnáctiletí dovolit nemohli – podle zákonů rapu už DÁVNO měli být šíleně slavní a topit se v penězích, každej den nosit jiný tričko s diamantama, a pokud se jim to dosud nepovedlo, nezbylo jim, než předstírat, že jim je to fuk.

Anebo úspěch hledat jinde. Úspěch snad ještě rychlejší než kariéra rapového muzikanta – a ještě o chlup nebezpečnější.

Aisha už přes pět let neslyšela bráchu, jak se pokouší rapovat. Tenkrát se tomu posmívala, ale teď téměř se slzou v oku vzpomínala na doby, kdy brácha v něco VĚŘIL. V něco doufal. Dokonce i když do zblbnutí vrhal nožem po utrápeném stromku. Mít u sebe nůž bylo trestné, ale v tomhle věku mu policajti ještě nemohli moc udělat, a každý kluk přece potřebuje kudlu! V devíti, deseti, jedenácti letech byl brácha přesvědčený, že život je válka a on v tý válce vyhraje. Teď mu bylo šestnáct, život byl pořád ještě válka – ale on nevěřil už v nic.

Anebo v něco přece jen?

Přebírala mu šaty, poházené po jeho pokojíku. Čichala k tričkům, teplákovým bundám, kalhotám, vybírala, co je potřeba vyprat, a užívala si Colinovy vůně… Takhle blízko k němu nesměla.

Z kapsy tepláků s neonovými myšičkami vypadla bouchačka.

Potom, později, na druhé straně věčnosti trvající dva a půl týdne, Aishu napadlo, jestli na ni Colin bouchačku nenarafičil schválně. Věděl přece, že pro něj ségra pere. Mohl si tu ocelovou nádheru uložit pod postel nebo na dno skříně, tam by ji nenašla. Ale Colin ji prostě nechal v kapse tepláků… Tak nepořádný přece nebyl. Pečlivě před ní schovával mařenu, přestože věděl, že i Aisha si občas ubalí. Nejspíš doufal, že zbraň objeví – a BUDE TO ŘEŠIT. Zabaví mu ji. Dá mu přes hubu. Utne mu kapesné. Přestane mu aportovat věci. Práskne to na něho mámě a máma nad ním bude brečet, načež celou noc promodlí. Spálí mu boty a oblečení, aby už nikdy nemohl na ulici. Odkrágluje ho.

Tohle všechno mohla udělat a ještě tisíc jiných věcí, z nichž každá by ho – tak či onak – uchránila před osudem zločince, lupiče a možná i vraha. Jenže v Aishe se něco porouchalo, cvaklo to v ní jak ve stojacích hodinách (které máma dovezla z Jamajky a narafičila v obýváku), dlouho to škrčelo a skřípělo, a pak se to zastavilo. Aishe se po těle rozlilo dlouhé, bolestné ticho.

Potřebovala brečet. Nebo zvracet. Nebo – což by ji ještě před minutou nenapadlo – jít do kuchyně plácat taštičky.

Její láska k bráchovi byla sobecká. Nedospělá. Silná, to rozhodně. Ale ne absolutní. Ne připravená obětovat sama sebe, aby zachránila Colina.

Aisha vrátila bouchačku do kapsy a tepláky pohodila zpátky na zem. Sebrala pár kousků špinavého prádla a jen trošku se jí klepaly ruce, když je strkala do pračky.

Realita začala být ještě ujetější než architektonické prvky jejich sídliště. Vlastně vůbec přestala být realitou a stala se zlým snem, teď v létě navíc prosluněným a plným temných stínů, s kouty páchnoucími po zaschlé moči a zašlapaných odpadcích. V jakémsi propagačním letáku, kterým se vláda snažila mladým lidem pomoct a kterých bylo v Londýně jak nastláno, viděla obrázek, pitomý, ale působivý. Chlapík neurčitých rysů a neurčité barvy, jak velela politická korektnost, ani bílý, ani černý, ani míšenec, ani Ind (a přesto nepříjemně podobný Colinovi) třímá v napřažené ruce bouchačku, jenomže s tou se něco stalo. Hlaveň se jí ohnula o 180 stupňů, takže chlapík míří sám sobě doprostřed čela. U toho stál nějaký blábol o tom, že právě ti lidé, co nosí střelnou zbraň, jsou nejvíc vystaveni nebezpečí, že je
střelná zbraň připraví o život, a že jakési občanské centrum pomůže mladistvým mezi šestnácti a osmnácti lety objevit smysl života. Tyhle letáčky nebyly náboženské – tiskly se za státní peníze a nesměly propagovat žádnou církev nebo vyznání -, a přece se svou naivitou podobaly obrázkovým knížkám jehovistů, které se taky tiskly v nadbytku. Taky předpokládaly, že mladiství touží objevit smysl života, teda ten jejich. Aisha věděla, že už ho objevili. Ten svůj.

Dívala se teď na bráchu častěji. Jinak. NUTNĚ potřebovala najít na jeho čele nebo na tváři ikonku s nápisem MAPA. Na tu by pak stačilo poklepat a rozvine se před ní plánek jeho hlavy – dvojrozměrný, schématický, neživotný, ale přehledný. Potřebovala ho nastudovat, uložit do své vlastní hlavy, naučit se ho nazpaměť.  

NUTNĚ to potřebovala.

Co je, ségra?" ptal se jí Colin už několikrát. Děje se něco?" Jinými slovy, ale stejným tónem, jako by říkal kámošovi – co čumíš vole, nechceš přes držku?

Nic neni, blbečku," ujistila ho. Čudlík nebo lištičku, na kterou by se dalo kliknout, na sobě neměl. Nebo ji Aisha neviděla. Bezmocná, nesnesitelná láska ji oslepovala jako bzučící hejno zlatých much.

Vždycky jsou žluté. S tlustým černým písmem. Vždycky jsou stejně vělké, vysoké jako sedmileté dítě, a obyčejně stojí rozkročené nebo přidělané k lucerně na frekventovaných ulicích, v místě, kde se to stalo, ale někdy taky o dost dál. Když jde o nehodu, bývá tam jen jedna. Po loupežích a přepadeních, při kterých nikdo nezemřel, stavějí poldové dvě nebo tři. A těchhle bylo sedm. Aisha to počítala přesně – dvě hned u vchodu do banky. Jedna přidrátovaná k platanu na rohu. Dvě na protějším chodníku, další na protilehlém nároží a ta sedmá dobře o tři sta metrů dál, u nádraží, kde blokovala půlku chodníku a netrpělivé chodce kopala do kotníků.

MŮŽETE NÁM POMOCI?

V PONDĚLÍ 16. ČERVENCE O PŮL JEDENÁCTÉ DOPOLEDNE DOŠLO V CAMBERWELLSKÉ POBOČCE BANKY BARCLAY K OZBROJENÉ LOUPEŽI, PŘI NÍŽ PŘIŠEL O ŽIVOT ZAMĚSTNANEC BANKY A JEDEN KOLEMJDOUCÍ UTRPĚL TĚŽKÁ STŘELNÁ ZRANĚNÍ. PODEZŘELÍ JSOU TŘI VYSOCÍ MUŽI V MASKÁCH A ŽLUTÝCH ODRAZOVÝCH VESTÁCH. POKUD MÁTE JAKOUKOLI INFORMACI O PŘÍPADU, VOLEJTE…

Před bankou lidé už třetí den vršili hromadu kytic a pohlednic s přáníčky, adresovaných mrtvému zaměstnanci, jako by doufali, že si je přečte a zahřejou ho u srdce. Jako by měl narozeniny, ne pohřeb… Takhle to dělají vždycky. Je to trapný, fakt trapný, říkala si Aisha.

  Londýňané – jako lidský druh – jsou uspěchaní, ale zdvořilí. V mnohém lhostejní, ale občansky zodpovědní. Dva ze tří chodců přejeli pohledem po některé ze žlutých cedulí a tu a tam někdo zapřemýšlel, jestli náhodou nějakou informaci nemá. Aisha jim – VŠEM! – viděla do hlav a ani k tomu nepotřebovala mapičku. Byli průhlední. Někteří jako okno, tu a tam někdo jako studánka, jiní jako starý igelitový pytlík. Jasně, bylo to divný, ale divný bylo dneska úplně všechno.

Hlava se jí motala už třetí den, ale teprve teď začala VĚČNOST.

Brácha spadl ze schodů jen dvakrát. Jednou, když mu byly dva roky a Aisha ho za máminými zády trošičku postrčila, aby viděla, co to udělá. Podruhé, když mu bylo deset, zrovna se na dvoře popral, z nosu mu tekla červená a vzteky neviděl. V obou případech se hned rozbrečel a řval, jak by ho na nože brali.

Když se po schodech s prošlapaným kobercem skutálel do předsíně potřetí, v pondělí v jedenáct dopoledne, nevydal ze sebe vůbec žádný zvuk.

Ležel půlkou těla na schodech s hlavou na podlaze a přiblble se tlemil. Co je, ségra?" přál si vědět. Nebyl ožralý ani zkouřený, cítila z něj jen cigarety. A taky ještě něco jinýho – vychladlý pot strachu. Hrůzy. A nějaké divné… spáleniny? Pach, který nikdy předtím necítila, ale pochopila, co znamená.

Vstávej, blbečku," odsekla a šla mu do kuchyně vařit čaj. A sobě taky. Silný, neslazený. Láska k bráchovi, bolavá a hustá jako sirup, se v ní převalovala, měnila tvar, vzdouvala se a zase zplošťovala jako nafukovací balón ve větru anebo půltunové srdce.

Máma doma nebyla, hlídala u sousedky dítě. Táta byl už sto let v prdeli a celej Londýn byl plnej jejích čtyřiceti, možná padesáti sourozenců a všichni na ni prděli. Byla na to SAMA. Colin ukázal, ať hrnek postaví na podlahu, a pohnul rty, ale nebylo ho slyšet. Z repráku na plný koule vyřvával Ghostface Killah a Colin celým tělem zaujatě přikyvoval do rytmu.

Narodila se ve skvělý době a na tom nejskvělejším místě na světě. Věděla, že je jedno, jakou má barvu, a jestli je, anebo není chlap. Věděla, že náboženství je blbost, i když to Sheile hrozně slušelo, kdykoli ji máma oblíkla do kostela. Věděla, že deprese se zbaví meditací nebo práškama, že kdyby zašla na středisko, dostane doporučení k psychiatrovi a s tím pak může do zblbnutí probírat, proč na bráchovi tak visí. Ví taky, že to nebude na nic, tohle je realistické tisíciletí a Aisha je dítě své doby. Ví, že život má smysl, i když jí to teď tak nepřipadá. Nemá cenu z něj utíkat, lepší ji nikde nečeká. Ani z Londýna nemá cenu utéct, lepší místo nikdy nenajde. Ví taky, že je – ona, Aisha – normální. Není pokřivená na těle ani na duchu, současný svět, ve kterém není snadné se vyznat, ji nezmátl, ví, co je správné a co není.

Jestli to udělá, máma ji bude nenávidět. Táta si ji zoškliví. Sheila s ní už v životě nepromluví a čtyřicet až padesát sourozenců si uplivne, kdykoliv si na ni vzpomenou. Ale musí to udělat, MUSÍ, i když ji to vevnitř roztrhá na kousíčky a nejspíš to už nikdy nesroste. Aisha marně hledá víru nebo životní filozofii, kterou by zdůvodnila, proč MUSÍ – ne, nechce, aby si své hříchy odpykal, nejde tu o odplatu, o zub za zub, o spravedlivý trest, Aisha ví, že ho trest nenapraví. Aisha na nic z toho nevěří… A přece ví, že MUSÍ.

Trvalo jí VĚČNOST, přes dva týdny, než došla k budce na hlavní ulici. Potí se strachy jako brácha, dvacetník stačila v dlani upatlat,
než se strefila do štěrbiny, prst se jí lepí k číselníku. V telefonu to zaškrundá a Aishe stéká pot po čele, po bradě, po zádech, když si naposled, co nejhlubším hlasem, nanečisto opakuje větičku, která jí navždycky změní život: Mám pro vás informaci."

10 thoughts on “Iva Pekarkova – Laska v Londyne

  1. L. July 28, 2008 / 6:39 pm

    Znam…i ostatni povidky z knizky. jsem Ivy oddana ctenarka, myslim ze nema knizku, kterou bych doma nemela…

  2. Claire July 28, 2008 / 8:53 pm

    Ted jsem normalne v Read Feeds byla zmatena, jestli ma novy prispevek Iva Pekarkova, nebo spoon :)Taky jsem par knizek cetla, drsne, ale na komoru.

  3. petr July 29, 2008 / 12:19 pm

    mozna az spoon bude mit vice casu, mohl by to byt zajimavy short=story battle, frekvenci na to ma a o namety ke psani v jejim okoli neni taky nouze…

  4. spoon July 29, 2008 / 1:13 pm

    petre, Iva ve svejch knizkach zpracovava m.j. i my pribehy takze bych se opakovala ;-)Napriklad prave v tyhle knizce je povidka ‘Cirkevni snatek’ ktera je situovana do ‘naseho’ kostela a postavy v ni jsou realny (samozrejme prikrasleny). A ja to tak dobre jako ona neumim.

  5. Manželka July 29, 2008 / 2:10 pm

    Ještě nemám…a asi ještě pár týdnů potrvá, než si pořídím. Ale zajímalo by mě už předběžně, jestli tedy víš, co změnili po korekturách a co k tomu nakladatele vedlo? Vím, že menší změny se dělají kvůli sazbě, ale nějaké rozsáhlejší by snad měl schvalovat autor? A co smlouva? Normálně tam přece bývá vymezeno, za jakých podmínek může vydavatel dílo vydat bez schválení autorem (třeba, když se autor včas nevyjádří k úpravám)? Tohle mi zní trošku děsivě… :((

  6. spoon July 29, 2008 / 2:38 pm

    manzelko, poslu ti to majlem a ty ‘z******y’ mista barevne zvyraznim :) S originalem si to pak srovnej sama. Co ho k tomu vedlo nevi ani Iva, zrejme to chtel ‘vylepsit’. Beznemu ctenari to zrejme unikne, pozorny se nad tim pozastavi a autor zaplace.

  7. spoon July 29, 2008 / 2:42 pm

    jo a smlouva, na to jsem se ptala taky, ale ta prej ma vetsinou tolik stranek a je tak nudna ze ji nejde precist. Selsky rozum da ze schvalene korektury jsou schvalene korektury. Ale jak vidno ne vzdycky. Iva to pak cely probrala v rozhovoru pro Instinkt a tim nakladatele pry silene nastvala takze nadale asi bude vydavat jinde :)

  8. Manželka July 29, 2008 / 8:45 pm

    Spoon,díky, budu čekat. Ive Pekárková má dlouhé smlouvy? Já měla zatím tři, dvě na knížku a jednu na překlad a žádná z nich neměla víc jak dvě strany – i když nemůžu říct, že by ty dvě strany byly zrovna srozumitelný. :) Já je sice louskám poctivě, a tak jsem si třeba vylouskala, že mi u jednoho vydavatele nabízeli vydání za dva roky a honorář za tři – ale fakt mě nenapadlo uvažovat o tom, že by mohli něco měnit de facto tajně.No co, Iva už měla nakladatelů víc a o svou udatelnost se snad bát nemusí… To aby spíš litoval nakladatel. ;)

  9. sedmi July 30, 2008 / 8:49 am

    díky za tip, Iva Pekárková mi zatím unikala, ale ta povídka je skvělá.

  10. spoon August 4, 2008 / 2:05 pm

    jeste jedna vyhrada k temdle povidkovejm knizkamjako ma to hezkou obalku a fakt, ze to jsou kratky povidky zrejme zlomi i ‘svatecni ctenare’, ma to malej atraktivni format a pohoda, ale pak to clovek otevre a pismo je tak velkym fontem s takovejma mezerama ze to je jak pro slepce a tech par stranek ma clovek precetly za jednu cestu autobusem (no dobre ty my jsou dlouhy ale stejne!) a hlavne: nektery povidky (v tyhle knizce tusim 2 ze 6) uz vysly predtim v knizce jiny (te same edice toho sameho nakladatele) —thats solid ‘rip off’ or ‘day light roberry’ if you wish — 8-/

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s