Dil 1: Odlet

Momentalne sedi v ledecske hospode a popiji s mym brachou pivo, kdyz odjizdeli volal vesele ‘the party has just started!’. Nemohl se dockat az bude moct nasat pravou a nefalsovanou atmosferu venkovske hospody, prohlednout si domorodce a snazit se pochytit o cem se tak bavi a ochutnat neco z toho co jedi. Ptal se mne cestou s nadeji v hlase jestli ho bude budit kokrhani kohoutu a ja si nebyla jista, za meho mladi tu melo kazde staveni hospodarstvi a alespon nejaka zvirata ale dnes uz jen vyjmecne. Je skoro pulnoc a hrobove ticho prerusuje jen tikani hodin a klapot klavesnice. Udelam si dalsi caj. Nechce se mi jit jeste spat.

U taty byl internet hrozne pomalej a furt vypadaval, nestacila jsem teda zaznamenat nas presun z Londyna do Prahy. Pak mi volal Stepan ‘co je, furt nic nepises, kde ste?’ to bylo hrozne mily. Meli jsme letenku na 18ho v 10.15 dopoledne ze Standstedu s Easyjetem. Na tohle letiste se jede z Stradfordu (zastavka metra) dalkovym autobusem (asi hodka cesty a 7liber listek). Byli jsme tam se slusnym predstihem, odbavili zavazadlo (jeden kufr), obcerstvili se, najedli, prebalili dite a prosli security check, kde se musi rozebrat kocarek a poslat po pasu pres scan a kde jsem se musela napit z lahve se samuelovou vodou a mlekem. Pak pres halu s tax free obchody a mirime si to ke gates, ale nemuzem se zorientovat, ja jsem samozvany vudce, trimam v ruce palubni vstupenky a pasy a udavam (zmatene) smer. Nakonec mi nezbyde nez se optat, jsem nanavigovana a je mi receno ze tam je train ktera nas ke gates vezme. COZE, JAKEJ VLAK???, obchazi mne hruza, do odletu uz nam zbyva jen 15minut. Myslela jsem ze je to MALY letiste a ze je tu vsude blizko, hystercim, vlacim za sebou manzela a dite a vlak nakonec prijizdi (vypada jako metro), nastupujem a odjizdime. Drzim se tyce a zachytim manzeluv pohled smerem k ruce ve ktere drzim pasy. Hodne zkoumavy pohled, postupne prechazejici do pohledu tazaciho. Zamerim svuj pohled na totez misto a v hlave zacne blikat kontrolka. Neco neni dobre. Vypada to jako DVA hrbety. Mela bych mit v ruce pasy tri. Jeste pred chvili tri byly. Horecnate jimi listuji, Samueluv byl nejtenci, vlozila jsem ho do sveho, ale zrejme vyklouzl a nekde mi vypadl. Franklin neveri ze si z nej nedelam legraci. ‘Ty ho nekde mas, ze jo?’ …mlcim a premyslim jestli se vracet a prochazet znovu celou trasu. Vystupujem z vlaku, jedem nahoru po eskalatorech, divam se do tvare svemu manzelovi a nevim co z ni vycist za emoce, skoro jakoby se usmival. ‘Mas ho ty?’ otazu se s nadeji (treba mi ho vytahl z ruky v nepozorovane chvili aby mi dokazal jak jsem neopatrna a ja bych mu tak rada dala za pravdu!). Ale jemu beha hlavou zrejme jen ‘ja to vedel! …nerikal jsem to? …to je cela ona!….’ a mlci. Prichazime k boardingu a F. jde prvni (let mi handle it) a vysvetluje nasi story. Chlapek ale posloucha na pul ucha a odbyva F. at pocka az odbavi ty ostatni (bezproblemovy) cestujici. Zustavame posledni a pak teprv prochazi nase pasy a v mem hleda zapsanyho Samuela a ja pravim ne, ten pas jsme prave cestou sem ztratili, ale tady na listkach mate ze doklady jsou ok, takze si muzete overit ze jsme ho meli…’ne ne, bez pasu nikam letet nemuze’ uzavira celou vec zamestnanec a jeste se nechava premluvit at zavola na security jestli ho nekdo nenasel a neodevzdal. ‘Jo, Samuel…aha..ok’ ‘tak jo, maji ho, ale nemaji kdo by ho sem dorucil’, informuje nas, ‘ takze my vam ted z letadla vylozime vase zavazadla, vy se vratite na security a vyzvednete si ho a pak si prebookujete let’ ‘A kdy je pristi let?’ pta se F. ‘zejtra v 7.20 rano’ pravi ten dobry muz a opousti nas. Z okna pozorujem zpatecni cestu naseho nestastneho kufru a vzlet bilooranzoveho letadla se dvema prazdnejma sedackama. Dusim v sobe smich a obracim se na sveho muze: ‘do you know whats the main thing?’……’?’….’that I love you!’ a smeju se na cely kolo. Nevydrzi to dlouho a prida se ke mne, Samuel se prohani po ctyrech prazdnou cekaci halou po cistounkem koberci.

Vyckame na security guys, nechame se odvest zpatecnima cestickama ‘staff only’ zpatky na zacatek a po par dalsich peripetiich sedime tam kde jsme zacali den, davame si kafe a uvazujem jestli na letisti stravit noc nebo podniknout strastiplnou cestu zpatky do jizniho londyna a ve 4 rano zpatky, nakonec svou radou prispeje muj moudry otec a my objednavame B&B a travime noc v prijemnem venkovskem hotylku a dovolena nam zacina!  

$$OBR327359$$
nas kufr putuje z letadla zpatky na letiste

 
$$OBR327360$$
mezi ostatnimi cestujicimi se snazime predstirat ze nejsme ‘bezdomovci’. Jen zlomek okamziku staci aby si clovek uvedomil jak rozlisne osudy lide kolem nas mohou mit.

 
$$OBR327361$$
kral detskeho koutku