Musim hned na zacatku predeslat ze do kostela jsem nikdy nechodila.

Vyjmecne, jako mala, jsem se nechala babickou na vsi nekolikrat zatahnout na vanocni msi nebo tak, ale to se nepocita, to jsem ji delala doprovod. Pokrtena sice jsem ale domnivam se ze moji rodice meli svatbu v kostele jen proto ze fotky pred kostelem vypadaj moc pekne a krtiny jsou taky fotograficky vdecnej ritual, sami verici nebyli (aspon ne viditelne nebo tak ze by o tom nekdo vedel) a babicku podeziram ze jeji nedelni navstevy kostela byly pro ni vicemene spolecenskou udalosti, jinak by babky na vsi nemely prilezitost se vubec sejit a probrat nejnovejsi drby.

To vsechno je v pohode, mne samotny se kostely libej z architektonickeho, historickeho a kulturniho hlediska a jejich duchovni vyznam uznavam, jen pro mne nikdy obrad mse nemel zadnou velkou pritazlivost nebot jsem byla spis introvert a kontakt s vyssimi sferami, pokud jaky, se pro mne odehraval spis o samote pri meditaci.

Znam z minulosti par knezich, jednu fararku, jednu verici rodinu na morave ktera je idylickym obrazkem dokonalosti ale sama z rozvracene rodiny (kde neplatilo ze co buh spoji clovek nerozdeli) nachazela jsem se spis v neustalem stavu hledani a pochybovani, jsou veci ktery obdivuju a respektuju ale nemam potrebu je kopirovat. Tak asi tak.

K navsteve kostela nas vedly spis realisticke a, priznejme si, ciste ucelove, duvody. Snatek uzavreny zde na ostrovech v anglikanske cirkvi je totiz statem uznavany a farare prilis nezjima statut pobytu v UK dotycneho, jeho pripadne problemy s imigracnim jsou jeho problemy s imigracnim a do toho cirkvi nic neni. Staci tedy donest rodny list a nebo neco podobneho cimz clovek prokaze ze je tim kym prohlasuje ze je, nejakou dobu do kostela dochazet a projevovat ‘uprimny zajem’. Pravnicka ktera nas na tuto moznost jak prelstit Home Office upozornila, s tim ze anglikanska cirkev ma v zakonech statu zvlastni postaveni, dane historii, ale knez od kneze (obec od obce a kostel od kostela) muze mit svoje vlastni pozadavky a pravidla (treba budem muset absolvovat nejake kursy ci prednasky atp..) Ve svem clanku v Britskych listech cituje Jan Culik anglikanskeho biskupa: "Anglikánská církev nevěří v pravidla. Chce, aby lidi měli prostor a svobodu. Stačí, abyste chodil do kostela a k přijímání. Tím se ukazuje, že jste věřící."coz je mi veskrze sympaticke.

Ja jsem pri predstave nedelniho ‘vypravovani se ‘ do kostela, svatecnich satu a spolecenske konverzace o pocasi a o tom jake kdo upekl na nedeli susenky mela sice trochu husi kuzi, ale nechala jsem se nakonec premluvit s tim ze nebudu nic rikat a delat a budu se jen divat.

Po zdlouhavem pruzkumu okoli obcasnymi vychazkami (hledani kostela vzdy skoncilo v hospode) jsme objevili jeden pekny pobliz (ale nebyl bohuzel anglikanske cirkve), dale jeden take moc pekny (ale probihala v nem rekonstrukce) a pak jeden ale ten byl daleko….az doslo na internet a vyloupl se nam S. John’s, pekne primo pred nosem (pres ulici a jeste kousek)

$$OBR88493$$

Nedelni bohosluzba je od 10.30, takze jsme stihli i kafe a snidani a uz si to stradujem sluncem prozarenou ulici, v zaveseni pod pazdi jak manzele po 10letech. Potkavame prvni babicky, prichazime velice brzo, jsme mezi prvnimi, vitame se s administrantem, je to sympaticky mlady cernoch se zaricim usmevem, obleceny do saka, opatreny vizitkou se jmenem. Dostavame zpevnik a letacky. Trochu si pripadam jak u Svedku Jehovovych. Usmev je ale nakazlivy, tak s nim vchazime dovnitr a usedame do jedne ze zadnich lavic. Hned citime nekolik pohledu ze vsech stran, sedici pred nami se otaceji a zdravi s usmevem, jako kdybychom se znali odjakziva. Hrne se k nam jakasi babicka, potrasa si s nami rukou, predstavuje se a vyptava se odkud jsme a kde bydlime. Vysvetlujem ze jsme se nastehovali nedavno a bydlime nedaleko. Sibalsky na nas zamrka: ‘to je fajn, to si muzete v nedeli pospat’ ;)
Prichazi dalsi a lavice se pomalu zaplnuji. Bilejch je mensina, pamatuju si jich zhruba 5-6. Celkem lidi (vcetne deti) mohlo byt kolem stovky. Prichazi nas pozdravit fararka (pozdeji se od ni dozvidame ze zila nejaky cas v Nigerii), je to sympaticka beloska (podle vseho Britka) kolem 45, s prijemnym usmevem a laskavym zrakem. Premeri si nas (a urcite i rovnou precte), pozdravi, popta se odkud jsme a privita nas, opta se jsme-li pokrteni (Fr. ano, tak je pozvan ke svatemu prijimani) a vyjadri poteseni ze jsme prisli.

Pred nas si seda mlada cernoska s batoletem, se kterym budem na sebe po zbytek bohosluzby delat legracni xichty a koulet ocima. Hned vedle ni si seda mlady cernossky par taky s miminem, malinko starsim, je to holcicka a je kouzelna, taky z ni nemuzu spustit oci. Vsechny deti jsou klidne a pri zpivani pookreji a zacnou jakoby prizvukovat. Mladsi deti (tak mezi 5-12) jsou po uvodnim slove odvedeny nekam upstairs (jestli tam maji hernu, klubovnu nebo ucebnu, nevim, ale urcite tam maj ‘pani na hlidani’, dobrovolnice z rad obce vericich, o jejiz funkci byla pri msi shodou okolnosti rec). Zacina nejake mluvene slovo a ja zjistuji ze na jednom z letacku ktere jsme dostali je vsechno, slovo od slova, a tak to sleduji ocima, pak je tam tucne to co odpovida sbor (tudiz my) a proste celej scenar (ted povstante, ted bude song. c. 753 atp). Clovek je hned klidnejsi ze neco neudela spatne nebo pozde nebo vubec (jednou v zivote jsem byla na lekci aerobiku – donutily mne tehdejsi spolubydlici- a za celou tu dvouhodinu jsem se ‘nechytla’ ani jednou, co do pohybu, rytmu, otocek, systemu, tempa, proste jsem se tam motala jak nudle v bande a bylo to nesmirne utrpeni).

Kdyz dojde na zpivani zvednem se, a text sledujem bud ve zpevniku nebo na velkem platne vpredu napravo, kde je promitan projektorem. Kdyz dojde na cteni a vysvetlovani, promitaj na platno diaky (tohle je dispozice klastera, tekhle to tehdy vypadalo, tohle je zakristie, tady byly poradany trhy…blablabla). Pomaha to vzbudit a udrzet zajem protoze se pracuje s fantazii a obrazem. Stejne furt pokradmu pozoruju lidi kolem sebe. Jedna jeptiska (nevim, mozna radova sestra, kazdopadne mela nejakou uniformu s tim bilym stojacim limeckem – kolarem?) vypadala jak Whoopi Golberg – ty samy copanky a ten samej usmev. (ja vim ze je to blby porad opakovat slovo usmev a cernoch/cernoska ale popisuju REALITU sakra ;-))))))  ..No tak ja to nak zkratim…. ,)

Po msi (ktera se fakt dala v pohode vydrzet) byli vsichni vyzvani at zustanou na caj a susenky (uplne jsem to CEKALA), dokonce se na platne jako posledni objevil obrazek cajove konvicky a salku (ze by nektere babicky byly hluche a skleroticke?) a lidi se k odchodu skutecne nemeli, vstupni protor (rekla bych hala ale asi to neni proprietni nazev, spis chodba – prostor mezi hlavnim vstupem, zadnim vychodem a litackama do prostor lode kostela) se zaplnoval diskutujicima lidma (asi jako na vernisazi nejake vystavy) a mne bylo lito ze pospichame domu (meli jsme na obed hosty).

Vzpomela jsem si na leto v Hradku nad Nisou, bydlela jsem tam chvili na fare u husitske fararky Hedviky, poradala zahradni slavnosti, velky stul plny salatu a jidel a vsichni venkovane z okolnich obci ji zboznovali a nosili ji darky. Ja jsem ji, nevimproc, moc rada nemela, ale to je uplne jina story.

Brou noc